Canal LogoNovo 2018 [CZ]

- 6 -

   Občas skoro v každé rodině, z každého vypadne někdy nějaká vtipná hláška, která se v rodině uchytí na hodně dlouho. Jak nám v Evropě přibývají lidi tmavší pleti, tak samozřejmě tato nová zjevení, už občas vidíme i za volantem auta. V takovém případě, když takového řidiče potkáme na křižovatce, jednohlasně zařveme: „Doma jezdí na hadovi, počkej co udělá !“

   Nebo jedna známá, známé, se kterou jsme se také seznámili tady v Itálii, měla dítě s motorkářem, ale nevěděla se kterým. Takže když její malý syn, uměl doslova jen pár slov a uslyšel jakoukoliv motorku, říkal ještě jen krátce: „tata“. Tak jsem jednou udělal vtip za jízdy autem ještě také po Itálii, když nás předjížděla motorka a hodně hlasitě jsem řekl: „tata“ ! Oba jsme dostali takový záchvat smíchu, že jsme málem nabourali i když byla silnice úplně volná a byli jsme na ní jenom my. Myslím, že nám tyto dvě hlášky, ještě dva tři roky vydrží.

   Proč italové při chůzi na písečných plážích, při chůzi tak neskutečně práší, jako by neuměli zvedat nohy ? Je to další jejich tzv. „kultura jejich národních dovedností“, takové další jejich národní po generace předávaná tajemství. Už po generace to rodiče učí své děti od mala, aby takto uměli chodit i po rozpáleném plážovém písku i přes siestu. Špičkami nohou podebírají horní horkou vrstvu písku na nehty, jako na malé lopatky a odhazují jej. Aby pak chodidlem, mohli stoupnout plnou vahou do daného místa, učí se tuto dovednost od mala, protože je to prý náročné na koordinaci a hlavně aby to uměli správně oběma nohama a plynulou chůzí.

   24 až 26.srpna, byl v Porto Garibaldi: PLATEA CIBIS, neboli Street Food = což je celosvětový putovní festival pouličních jídel. No ochutnávek zdarma, tam opravdu, ale opravdu moc nebylo. Většinou je vše „Frito“, ale i tak italové z toho byli jako divý, protože ceny jídel proti restauracím, byli skoro třetinové. Jediní kteří mně zaujali, tak byli Ti, co skoro všechno jen opékali, nebo grilovali.

   Kdo nezažil starou dobrou Itálii po revoluci, její neskutečnou, až bájnou vstřícnost a pohostinnost v „90“-tých letech minulého století, tak by měl jet na Sicílii, nebo Sardinii. (Ještě možná i trochu Kalábrie.) Ale za první dva tipy, můžu dát snad i ruku do ohně, obzvláště když umíte alespoň pár základních slov, nebo vět a umíte se domluvit rukama i nohama. Protože italové, většinou vůbec žádnou jinou řeč neumí. Tak jeďte určitě na Sardinii, totiž podle psychologické studie, lidé žijí tak psychicky bezstarostně, že se tam skoro všichni dožívají, hodně, hodně dlouhé dlouhověkosti. V průměru snad prý dokonce sta let. Také k tomu asi přispívají celoročně planě rostoucí ořechy a všemožné místní ovoce, co hrdlo ráčí a žaludek pojme, takže tam nikdo nemůže nikdy v roce strádat hlady, protože tam celoročně jsou kdykoliv tyto dary země zdarma a v dostatečném množství. Tudíž tam všichni ve svém mozku nemusí mít vůbec starost o jídlo a to samé platí snad i o střeše nad hlavou. Že snad i kdyby dočasně neměli dům, tak je tam tak přívětivé klima, že i to by bezstarostně nějaký čas přežili. Prostě vše úžasně přírodou zajištěné, pro základní lidské potřeby každého člověka. Podle mě, křesťané by si asi takhle představovali Ráj na Zemi a já také. (Jako vtipné přirovnání k naší nedávné temné historii, mně ještě napadá, že by to možná mohli být i představy komunistů o dokonalém komunismu.) Pokud rádi cestujete do míst, málo dotčených civilizací, nebo by jste jenom chtěli, ale vadilo by Vám, že na takových místech není dostatečný civilizační komfort. Tak na Sardinii, ale případně i Sicílii, kde tento komfort je. Navíc je tam ještě pořád vstřícnost italů stejná, jako byla dříve po celé Itálii. Jestli Vás to navnadilo, tak tam určitě jeďte a opravdu úplně minimálně na dva týdny. Jestli ale mohu doporučit, jeďte tam na ještě déle, možná lépe, nebo nejlépe, na co úplně nejdéle.