Canal LogoNovo 2018 [CZ]

- 4 -

   My tohle naše italské kempování, pojímáme spíše jako skautské luxusní kempování, proto soukromě říkáme tamním patkařícím italům, jedněch před druhými: italští „paďouři“. Proč ? 
Protože přehnaně z budovatelské emoce a vášně, nanosí, navozí do kempu snad všechno ze svého bytu, takže jezdí autem třeba pětkrát, desetkrát, aby si přivezli např.: houpačku, nočník, suchý záchod, sporák s troubou, gril, mixéry, křesla, satelit, televizi, pračku, atd. a kdyby měli snad ještě více místa, tak by si snad dovezli i vlastní trampolínu, nebo bazén, i když bazén v kempu také je. Ale berme to, jako že si zařizují na léto chalupu, jako si ji my u nás zařizujeme, jen s tím rozdílem, že se jedná o karavany v lese - lesoparku. Pak jsou ještě italští víkendový „lufťáci“, kteří také vše navozí, ale jejich karavan poznáte tak, že pavučiny propojí jejich malé domky na kolečkách s větvemi stromů kolem, jako tenká lesklá lávka, která je spojuje s přírodou a oni si ten kontrast neuvědomují, ani nechápou listí a jehličí na střeše přilepené pryskyřicí, že by to odstranit ani kyselina sírová nedokázala a pořád kemp neberou jako přírodu, ale jako luxusní ubytování v rámci svých možností, dle sebe s nejvyšším komfortem. Co si budeme namlouvat, do kempů celosvětově, většinou nejezdí ekonomicky bohatá elita národa, takže žádní intelektuálové. I když ceny kempů se už blíží cenám za apartmány = pronajímané byty.

27.7.2018 mezi 21 až 23 hodinou, jsem zažil úžasné zatmění měsíce, ale kdysi jsem také zažil i zatmění slunce a to ptáci nejdříve doslova „řvali“ strachy. Ale pak všechno ztichlo, že bylo tak hrobové ticho, že jste slyšeli i dopadnutí listu ze stromu na zem, jako kladiva na kovadlinu. Kolik mi teda asi je let ?

   Některé léto je nouze na zážitky a příběhy, ale letos na osudové lidské příběhy docela slušné. Jedna naše známá, po mozkové mrtvici, ze vzdáleného městečka cca 50 km, měla k sobě na pláž a k moři „badantku“ = celodenní placenou pečovatelku, ošetřovatelku, až ze středu Itálie z Modeny. A protože se tam navzájem trochu známe, tak každý si něčeho všimne, řekne a brzo je docela všechno jasné, jako zdejší italská modrá obloha. 

   Jiná naše známá, šla ráno venčit psa a potkala se s touhle známou, která sama seděla v přímořské cukrárně - zmrzlinárně a zeptala se jí: „Kde máš tu svojí badantku?“ Ale šla s mojí kartou nakupovat. „Cože? A kam všude?“ Jen támhle do toho malého krámku. „Ale ty jsou nejdražší!“ (Přitom nevěřícně ťukala na své čelo.) „To jste nemohli jet první velký nákup, udělat v nějakém diskontním obchodě, nebo do velkého supermarketu?“ Badantka jí prý řekla, že jezdit autem je moc namáhavé. „Tak to jí chci vidět, tu tvojí badantku! To si tady na ní počkám. Hele to je ona?'' A vycházelo něco jako kvádr, stejně širokého, jako vysokého.“ Když k nim došla, tak se jí zeptala: Proč tolik věcí nakupuje v tak drahém krámě? Badantka jí s ledovým klidem odpověděla: To se mýlíte, já umím tak šetřivě nakupovat a šetřit, že by jste se hodně moc divila. Na to ta naše známá: „Ale to zase Vy pro změnu vůbec nevíte, s kým o šetřivosti mluvíte.“ Badantka: To je mi úplně jedno kdo jste, protože Vás neznám a když se tak zajímáte, proč se o ní nestaráte Vy? „Jsem sice její celoživotní kamarádka a mockrát jsem se už o ní starala, když byla zdravá, ale ještě musím chodit do práce v nemocnici, na rozdíl od Vás!“ No dál by jste to asi slyšet nechtěli. To bylo dopoledne.