Love me, Sebastian✔ [SebaCiel; CZ]

Love me, Sebastian

Jsou to už skoro tři roky, co se Sebastianem žijeme v démoním světě. Je to tady všechno tak temné a děsivé. Pořád si na to nemůžu zvyknout. Ale Sebastian mě vždycky ochrání, ať se stane cokoli. Chrání mě, protože musí, ale co kdyby jsem mu dal na výběr mezi mnou a svobodou? Myslím, že by mě ihned odkopl a šel si hledat jinou oběť. Už je to několik let, co mi slouží, ale až před několika týdny jsem si přiznal, že ho mám rád... že ho miluju.

,,To by mě zajímalo, na co myslíte, mladý pane,‘‘ zeptal se mě můj démon a tím mě vyrušil od momentální činnosti - zírání do blba.

,,N-na nic, Sebastiane. Nestarej se,‘‘ odbyl jsem ho a dál se věnoval knize, kterou jsem měl položenou v klíně. V démoním světě byla nuda. Tady žádné případy nebyly ani nic takového. Každý si tu dělal co chtěl. Žádná spravedlnost tady nebyla ani policie, každý kopal sám za sebe.

Sebastian byl vždy přes den někde pryč a já trávil čas čtením nebo jsem si čmáral. Od našeho přestěhování jsme se se Sebastianem docela odloučili. Je mi už šestnáct, a tak mě už neobléká ani nekoupe. Vlastně mi jen udělá jídlo, byl jsem na to zvyklý z lidského života. Poté šel někam ven. Už jsme spolu netrávili tolik času jako kdysi. A já si uvědomoval, že mi to vadí. Chtěl bych ho mít u sebe a obejmout ho. Vědět, že je tu pro mě. On mě vnímá možná, tak jako chodící kus masa, který nemohl zabít a pohlit jeho duši. Vždycky se jen přetvařoval a hrál si se mnou. Ale mé city k němu jsou pravé, to ale on nemůže pochopit.

,,Mimochodem, můžeš mi tykat. Už nejsem hrabě, jsem jen... Ciel,‘‘ dodal jsem.

,,Dobře, Cieli.‘‘ slyšel jsem jak se usmál. Ošil jsem se, když vyslovil mé jméno. Líbilo se mi to. Proč jsem mu to nedovolil už dřív?

Byl už večer a já se šel umýt. Je to takový nezvyk, aby tu se mnou Sebastian nebyl. Ale pomalu si zvykám. Nechal jsem horkou vodu, aby ze mě smyla všechen stres a moje myšlenky na Sebastiana.

,,Cieli,‘‘ zbystřil jsem, když jsem přes dveře zaslechl Sebastianův hlas. ,,Jsi tam už přes hodinu. Nestalo se ti nic?‘‘ Zněl znepokojeně. Už si o mě nemusí dělat starosti. To se mi asi jen něco zdálo. Bylo zvláštní slyšet ho mluvit ke mně důvěrně. Ale líbilo se mi to.

,,J-jsem v pořádku. Už jdu,‘‘ řekl jsem rozmrzele a vypl vodu. S tichým 'dobře' jsem slyšel jak odchází. Osušil jsem se a hodil na sebe košili... Sebastianovu košili. Tak krásně voní.

Vyšel jsem z koupelny a šel do pokoje. Lehl jsem si do postele a přehodil přes sebe peřinu. Sebastian už ani večer nechodí ke mně. Kdysi mě převlékal a ukládal do postele, ale už jsem na to starý. Chybí mi to. Z mého přemýšlení mě vytrhlo vrznutí dveří. Otočil jsem se a uviděl Sebastiana se svícnem.

,,Jen jsem vá- ti přišel popřát dobrou noc,‘‘ věnoval mi jeden ze svých výstavních úsměvů. Myslel jsem, že roztaju. Kousnul jsem se do rtu a tiše mu poděkoval. Chvíli jsem se odhodlával, ale nakonec jsem to udělal.

,,S-sebastine?‘‘

,,Ano?‘‘ chtěl odejít, ale já ho zastavil.

,,Z-zůstaň tu se mnou, prosím,‘‘ zašeptal jsem a kousal se do rtu.

,,Nejsi na tohle už starý?‘‘ ušklíbl se na mě. Bastard. Kdysi to bylo běžné, že zůstával se mnou v pokoji a stál u mé postele dokud neusnu, ale já chtěl, aby tu zůstal celou noc. Chtěl jsem ho mít u sebe.

,,Sklapni. Je to jen jednoduchý rozkaz,‘‘ šeptnul jsem a hodil po něm pohled, který jasně říkal, že ještě jedna pitomá poznámka a nedožije se zítřka. Jen přikývl a zavřel dveře. Postavil se kousek od mé postele, ale já se posunul a poklepal na místo vedle sebe. ,,Lehni si ke mně, prosím.‘‘ jsem si jistý, že jsem se červenal až za ušima. Překvapeně se na mě podíval, ale nakonec tak udělal.