(06:30)
Sotva popadám dech. Prudký světlo rozrazilo brány senzorů mýho vědomí a vzbudilo mě do dalšího dne. Zmateně pozoruju krajinu za mříží a prostranství bílýho pokoje, kde jenom sem tam zahraje roli nějaká tlumená barva. Lidi okolo se zvedaj a v naučených rituálech oddávaj tělo činnostem ranní hygieny. Venku je zatím tma. Stačím jen popadnout kartáček na zuby a klopýtám na příkaz na chodbu ven z pokoje. Nemám pastu, sebrali mi ji stejně, jako zbytek většiny ostatních osobních věcí. Na chodbě je ozařující intenzita světla a na můj vkus moc rušno. Ozývaj se zvuky podobný skřekům, vzlykotu a sténání. Ve dvou řadách proti sobě sedí lidé čekající na svou denní dávku elektrošoků. Vědomí reality už dávno upálily výboje elektřiny směřující do jejich zmatenejch hlav. Kus chodby se mění v uličku do pekelnejch bran. Z obou stran se pro lidský kontakt natahujou řady rukou za sténající hudby skřekotů a naříkání. Vyhublá hromádka lidský hmoty sedí svázaná prostěradlem k židly a dožaduje se pozornosti. Jmenuje se Ivetka. Její vlasy nakrátko střižený a tvář pokrytá hlubokými vráskami neodpovídá věku třicetileté ženy. Hubený, kostnatý prsty se natahujou po doteku. V její blízkosti není nikdo. Někteří netrpělivě přešlapujou, jiní z dlouhý chvíle okusujou popraskaný zbytky nehtů, další krouží okolo dveří výtahu a vyčkávaj očekávaný příjezd jídelního vozu. Zdejší hodinu dlouhá rutina opakující se neúnavně a neměnně každý ráno. Čekáš. Čekáš. Čekáš. Jdu si do sesterny pro pastu na zuby. Stojí tu frontu dalších deset trpělivých s nastaveným kartáčkem, připraveným pro trochu tý mentolový hmoty. Unavený oči spolupacientů, slepený, rozcuchaný vlasy a zmuchlaná tvář snažíce se ignorovat ostatní a ještě chvíli pobýt ve svým světě.Jediný zrcadlo nacházející se před sesternou je v obklopení obličejů snažících se upravit alespoň trošku svůj unavený zevnějšek. Nechce se mi bojovat o centimetr čtvereční odrazu a tak se rovnou přesouvám do maličkaté místnůstky s umyvadlem, kde se lidi tlačí a strkají, jako by se snažili dostat do první řady na koncertě jejich oblíbený kapely. Čekám.
V pozadí nám hraje "hudba" lidských skřeků a úpění. "Dobré ránko, dobré ránko!" Slyším hlas sestry za svými zády, ale mám jaksi jiný názor.
(večer)
Společnost nám dělá svit lampy, jež se probojoval do pokoje a zářil přes naší postel. Je 8 hodin večer, ale tady to znamená hlubokou noc. Prášky se rozdávaj v sedm a většinu z nás do hodiny nekompromisně uspí. Kreslím Moniku tiše spící na posteli vedle. Večery zde mají jistý kouzlo. I ti nejvíce neklidní ulehnou pod pokrývku hypnotik a rozčarují kolem sebe auru nevinnosti.
Na chodbách se vznáší,
ticho v podvečeří,
což jen těžce snáší
ti, co hlukem čeří
neklid vlastní duše.
Za okny se vzdouvá,
větru dech a šelest listí.
To strom s nebem smlouvá
o tom, zda někdy zjistí,
co člověk skrývá v mysli.
Hledím tichem skrze mříž,
ponurý vrak vyplavený moři,
ve vlastní schránce nacházim skrýš
před vším, co nesmlouvavě tvoří,
realitu všedních světů. (Amaudit)
ČTEŠ
Za dveřma č.4
Mystery / ThrillerJak samozřejmá je pro nás svoboda? Uvědomujeme si vůbec, co je to svoboda? Myslím, že většina nepřijde na kompletní odpověď, dokud si nezkusí žít nějaký čas bez osobní svobody. Pokud si lze představit někde na světě místo, kde se mohou sejít všechn...
