Za dveřma č.4

ÚVOD: 1.bod je uvědomění

To, o čem jsem se rozhodla psát je jenom malej výsek z života několika ztracenců. To, že je nás víc je důvod, proč jsme tady. Je nám často smutno, jsme každej jinej a naše životní sny a ideály se málo kdy shodujou. Myslím, že jsem to byla já, kdo tu byl první a tak se cítím zodpovědná za vše, co každej jeden z nás udělá. Jsme kompletní bytosti se vším, co máš ty, nebo kdokoliv jinej na téhle planetě. Minulost, sny, cíle, strachy, neduhy a vlastnosti, pro který jsme pro určitej typ lidí atraktivní a pro jinej ne. Ničim se nelíšíme od tebe, nebo kohokoliv dalšího. Ničím bychom se nelišili, kdybychom nebyli spojení jedním tělem. Snažím se přes všechno fungovat jako jedna bytost, jelikož si to společnost žádá. Nechlubím se svojí vnitřní rozpolceností a tak je někdy možný udržet tenhle efekt poměrně dlouhou dobu. Jak to vypadá uvnitř si můžeš představi tak, že si vybavíš pokoj na koleji, ve kterým žiješ s dalšíma dvěma spolubydlícíma, sdílíš s nima jeden záchod, jídlo i kartáček na zuby a sem tam ti oknem dovnitř křikne někdo, koho pořádně ani neznáš, ale víš, že má častý tendence ovlivnovat tvůj život. Zamysli se víc a zkus si vybavit, že takové hlasy nejsou dva, nebo tři, ale třeba dvacet. Teď se nadechni a otevři oči. Ta hrozná noční můra (A to, že je to občas opravdu noční můra) zmizela a strašnej sen pro tebe končí, ale mě zatím nebylo dovoleno otevřít oči a nevím, jestli se tak někdy stane. Vlastně jsem celý dlouhý roky jen bojovala, popírala sebe i je a ignorovala vše, co se mi nezdálo "normální". Šlo to samozřejmě jen do určitý míry. Léčím se již několik let s intenzivním výkyvem nálady z absolutní manické nadšenosti do hlubin nejtemnější deprese. Pravdou je, že nechci zacházet do podrobností, jelikož je to sotva pár týdnů, kdy jsem přešla pomyslnej most a rozhodla se o "lidech v hlavě" mluvit nahlas. Zahodila jsem celý roky skrývání, maskování, a lží a se vším vyšla na světlo. Život více lidí uvnitř jedný schránky neni jednoduchej a často dost výrazně znepříjemňuje "normální život" ("normální": protože život s timhle prostě nikdy nebude uplně "normální"). Moji "spolubydlící" mě stáli hrozně moc. Zničili mi na desítky sociálních vazeb a kontaktů. Mnohokrát rozpoltili rodinný vztahy, o milostných vztazích nemluvě. Byla to moje hlava, kvůli které jsem vyměnila studium na vysoký škole za mytí nádobí v restauracích, jelikož jsem si nevěřila, měla jsem strach, což vedlo k tomu, že jsem se snažila komunikovat s okolím co možná nejmíň a neustále utíkala. Bylo naivní si myslet, že se kdy podaří utýct, jelikož zdroj všeho jsem neustále nosila na ramenou. Je důležitý tohle napsat a uvědomit si, jelikož příštích pár stránek je prosycených vjemy několika osob, nikoli jedný. Rovněž jsem se nesnažila o korekci děje ani cenzuru skutečností, který jsem viděla a cítila.