Elfský otrok (otrok a přítel 2)

Kapitola 1

Aron se pomalu zvedla, hlava jí třeštila jako na poplach.
Zamžourala před sebe a rázem byla probuzená. To snad ne. Znovu už ne! Pomyslela si unaveně.
Rinchaldovi vojáci jí donesli zpátky do otroctví.
Pomyslela na ty dlouhé roky co jí bičovali, rozkazovali a chovali se k ní jako k věci.
V duchu zaúpěla a pokusila se postavit. Něčí neohrabaná ruka jí, ale hrubě shodila zpátky na zem. Znovu už se vstát nepokoušela, věděla že by ji to nebylo k ničemu.
Zavřela oči a snažila se posbírat nějakou zbylou sílu aby to tu aspoň nějakou dobu přežila.
Po nějaké době jí jiná ruka hrubě zvedla, a když Aron otevřela oči zjistila že hledí do tváře Rinchaldovi.
Muž jí posadil na dřevěnou kládu uprostřed pokoje a sám si sedl do měkkého křesla.
Aron cítila jak jí buší srdce, nevěděla co se děje. Čekala křik, zlobu a spoustu bolesti, ale nic z toho nepřicházelo. Nevěděla co si o tom má myslet, možná to byla jen předzvěst k něčemu ještě horšímu.
Rinchald se na ní podíval a s ledově klidným hlasem, který u něj Aron ještě nikdy nezažila, jí povídá: ,, Jak si to udělala?" Aron mlčela a Rinchald přidal na hlasitosti ,, Jak si to udělala? Mluv!" Aron dál mlčela. Rynchald znovu přešel ke klidném tónu: ,, Vím, že normálně mluvit nemůžeš, ale ty ses dostala do myšlenek. Jak si to udělala? Řekni mi něco v myšlenkách." stále z Aron nevyprostil odpověď ,, Čeho se bojíš? Těm drakům se nic nestane. Možná...." tvář se mu zkroutila do nezřetelného úsměvu.
Aron na něj nepřítomně koukala, tenhle rozhovor jí ubíjel.
Rinchaldova pozornost se najednou obrátila ke dvojici mužů, stojících u dveří: ,, Odveďte ji."
Oba muži přišli k Aron a hrubě jí někam vedli. Dostala strach. Co bude teď?"
Když šli přes nádvoří Arom ztuhla krev v žilách. Všechno bylo ještě horší než kdy dřív, na elfských zápěstích se leskly okovy a pod potrhanou elfskou kůží se rýsovala žebra. Aron slyšela jak mnozí elfové sípají hlady a žízní.
Přešli nádvoří, ale Aron pořád nemohla dostat z hlavy ten výjev.
Když se konečně dostali až na místo Aron se málem neudržela na nohou.
Byla to tmavá, dlouhá chodba, která měla po obou stranách malé cely. Nacházela se za mohutnými železnými dveřmi, které se daly otevřít jen z venku.
Aron nasucho polkla. Byla zděšená z toho co viděla. Nikdy se až sem do tohohle koutu dvora nedostala, ani jí to nenapadlo. Než se dostali ke dveřím prošli úzkou uličkou mezi stájemi, které si Aron nikdy nevšimla. Co jí ale nejvíc vyděsilo, byl počet dozorců v budově. Jejich množství bylo zdrcující, nebyla ani nejmenší naděje, že by se jí od sud povedlo někdy utéct.
Aron se rozhlédla po celách, neviděla tu žádné vězně. Byla jediná.......