Soužení opadavého jehličnanu

Část 1.

Zjevilo se světlo a pohladilo mé chladné údy.

Přišla jako vždy naprosto nikým neočekávaná. Tančila jako životodárné kapky deště po vetchých stéblech trávy v zahradě, když očima barvy chladného zimního nebe těkala ze strany po rostlinách umírající zahrady. Našlapovala jako dlouhonohé, zmatené srnče, které se poprvé s mámou opustilo svůj remízek a vydalo sena zelenější trávu na mýtině opodál. Konečky prstů rozpačitě svírala lem sukně po matce, až se látka zařezávala varhánkovitě do jemné, světlé kůže nemocné panenky. Veselé, avšak zadumané děvčátko, které na sebe bere podobu slunce i měsíce.

Dýchala, a co víc, její srdce skutečně bilo.

Byla živá.

A byla tak krásná.

Nikdo by býval netušil, že něco tak prchlivě nádherného může vůbec zavadit střevíčkem o tak odporný kus půdy, ve kterém se právě prochází. Mezi těmi odpornými, seschlými, patetickými kreaturami, které byste květinami nazvali jen s velkou dávkou fantazie. Alejí směšně vypadajících stromů, které neumí nabídnout více, než holé kmeny.

Poblíž mě.

Já totiž nejsem o nic lepší, než oni všichni, ba naopak. Z pohledu na mě se kdejaký koutek úst roztáhne, ale posměchem. Protože pevně zakořeněn, nic jsem ještě nezažil, ale již ve dvaceti jsem na sebe vzal podobu vetchého starce. Toto rapidní zestárnutí pravděpodobně zapříčinili červotoči, jejichž ustavičný hlad zapříčinil, že tam, kde měla být míza, zeje prázdnota. Opadavý jehličnan do listnatého lesa prostě nepatří- sezónní obnažování je jen slabý pokus o splynutí s davem, který ze mě dělal ještě větší terč pro ostré drápy nenasytných ručiček po cestičce jdoucích dětí, dychtících po ukájení svého ega.

Všichni jsme... tak neskutečně odporní.

Ale ona... ona je jiná.

Jako slunečnice, co vyrostla ze ztrouchnivělé žíly malomocného nebožtíka v márnici. Dívá se na svět třepetavostí motýla, žije křehkostí vlčího máku za náporu vánku, který je na konci babího léta předzvěstí zimy. Těší ji každý brouček, každá květinka. Její svět musí být tak nevinný, čistý, krásný.

Připadám jí i já krásný?

Další důležitá věc, co na ní mám strašně moc rád, je to, že doufá v budoucnost a její drobné ručky jí natahuje vstříc. Pokaždé, když moje slečna navštívila park (rád si nalhávám, že navštěvovala mě, ale nikdy mi ani nevěnovala ten svůj pohled plný dětské radosti, kterým častovala každého obyvatele parku. Taky si rád nalhávám, že to je proto, že jsem byl schovaný za nevábnými pocuchanými korunami všudypřítomných dubů), bylo to se záminkou házet do rozpadající se kašny drobné penízky, které lidé s očima přišpendlenýma k nosu a vysokými cylindry vyhazují z kapes, protože jsou přeci nepotřebné a zbytečné.

Tohle děvče, moje, ale přeci miluje každou bytost bez ohledu na velikost a materiální hodnotu, že? Moje dívka, dívka snílek, která co vteřinu co vteřinu vykukuje zpoza mráčků a pak se rozesměje zářivou radostí hvězdiček na nebi, když se veškerá oblačnost rozplyne.

Všechno ve mně nadskočilo, když kovový dukátek se šplouchnutím mizel pod kolečky žabincově zelené hladiny. Samou nedočkavostí jsem se tetelil, ačkoliv jsem již dávno věděl, jaké přání vyřkne- takové, co obvykle.

Přála si najít toho pravého.

Dítě, které s láskou hledí na svět. Má ji všude, od čela až po paty, a je připraveno ji rozdávat a výměnou dostávat.

Miluji tě, slečno. Tak moc, až mi z toho srdce puká.

Je vůbec možné, aby tu v bídě pozemského života stála ve vší vzdušnosti sama bohyně?

A já, já jsem jen ubohý, usychající modřín.