Yaoi adventní kalendář

1.12 Viktor x Yuuri

Jedna vločka se pomalu snášela k zemi, následovaná spoustou dalších. Hned jak se dotkli studeného chodníku, roztály a zbyla po nich jen mokrá stopa. Na přeplněném náměstí stala dlouhá řada dřevěných stánku, které byli ozdobeny vánočními řetězy. Stánky nabízely klasickou ruskou kuchyni. Největší fronta byla u stánku s borščem, podobnou oblibou se pyšnil i stánek s pirožky. Náměstí bylo přecpané velkým davem lidí. Největší hustota davu byla u velkého stromečku, stojícího ve středu náměstí.  Lidé se tlačily ve velké mase lidí, aby měli nejlepší výhled na stromek.
Yuuri je nechápal. Cpali se k stromečku jen aby viděli jak se rozsvítí. Stejně dobře to přeci můžou vidět z dálky. Yuuri se opřel o zeď a usrkl si z kelímku s horkou čokoládou. Sám by nejradši strávil studený prosincový večer doma, zachumlaný do deky. Události večera ho ale vyhnaly do ulic. Hádali se. Yuurimu přišlo že poslední dva týdny nedělají s Viktorem nic jiného, než že se hádají. A přitom se hádali o naprostých maličkostech. Kdo nechal v kuchyni špinavé nádobí?, Čí je ta ponožka pod postelí? Yuuri začínal přemýšlet o tom, jestli neudělal chybu, když se přestěhoval do Ruska za Viktorem. Neměl tomu ještě nechat čas? Nějakou dobu na uvědomění si, co vlastně od jejich vztahu očekává? Yuuri byl plný pochybností a otázek.
Znova si usrkl plastového kelímku. Z horké páry se mu zamlžily brýle, takže zůstal na pár sekund slepým. Přes zamlžené brýle zahlédl, jak se stromek pomalu rozsvěcuje. Dav okolo začal tleskat. Yuuri nechápal proč. Vždyť k rozsvěcení stačí vrazit drát do správné zásuvky.  Lidé se začali pomalu rozcházet domů. Yuuri stál na místě. Domů se mu zrovna nechtělo. Kde vlastně byl jeho domov? V Rusku, v Japonsku, nebo úplně někde jinde.
Z úvah ho vyrušil známý hlas, který se ozval kousek od něj. „Omlouvám se." Řekl Viktor, stojící vedle něj. Yuuri se podíval na svého přítele a zhluboka se nadechl. Při vydechnutí pozoroval, jak se jeho dech mění v bílou mlhu. Mlčel, nevěděl co říct.
„Opravdu se omlouvám... Neměl jsem na tebe tak vyjíždět. Je to má blbost." Pokračoval Viktor poté co viděl, že se Yuuri nemá k řeči.
„To nestojí za řeč. Už jsem si zvykl, že se hádáme skoro denně." Řekl Yuuri lehce ironickým tónem.
„Já to tak nechci. Nechci se hádat kvůli každé maličkosti. Já... jsem idiot. Promiň." Řekl Viktor.
„Jsi opravdu idiot. Necháš mě trápit se kvůli každé druhé větě, kterou vypustíš z pusy. Kvůli tomuhle zvažuju, že se vrátím zpátky do Japonska. Pak si sem ale nakráčíš, a myslíš si, že to jednoduché promiň spraví." Řekl Yuuri neutrálně, bez výraznějšího tónu hlasu.
„Promiň... Neodcházej prosím. Jsi moje všechno. Nedokázal bych bez tebe žít. Klidně se odstěhuji z tebou do Japonska, ale neopouštěj mě. Moc tě miluju. Nedokážu si představit budoucnost bez tebe..." Viktor chytil Yuuriho ruku do své a lehce ji stiskl. Yuuri se na něj podíval a přitiskl se k němu. Obejmul ho pažemi kolem krku a schoval svůj obličej do záhybu krku a ramene. Viktor  mu obemknul ruce kolem pasu a políbil ho do vlasů.
„Všechno dobrý?" Zašeptal Rus po chvíli, kdy  tam jen tak stáli.
Yuuri pokýval hlavou. „Ale budeš mi muset udělat horkou čokoládu."
„Pro tebe cokoliv." Zašeptal Viktor a naklonil se aby mohl Yuuriho políbit.