Sorry, my boyfriend

4/7

Nastal víkend. Konečně víkend. ,,Jimine, mám skvělou zprávu, zlatíčko," přitulila jsem se k němu. ,,Už se to blíží. Den, kdyby ti, respektive nám, mělo být už líp," na tváři se mi objevil upřímný úsměv. ,,Už mě nic nedrží to udělat, udělat věc, po který budeme oba dva štastní, tak moc se těším na tu chvilku," jakmile jsem dořekla tu větu, někdo zazvonil na náš byt. Neochotně jsem se zvedla z postele a šla se podívat, kdo v sobotu ráno zatraceně zvoní. Podívala jsem se kukátkem. Stála tam matka Jimina. S klidem jsem otevřela dveře, počítala jsem se vším. ,,Dobrý den, jdete za Jiminem?" Optala jsem se. Než stačila cokoliv říct, začala jsem mluvit já: ,,dneska už mu bylo lépe, tak šel aspoň do nahrávajícího studia za klukama," usmála jsem se. ,,Víte kde to je? Můžete tam zajít. Ráda bych šla s vámi a ukázala vám cestu, ale bohužel, chystám se na pracovní výjezd," ,,Jsem ráda, že už mu je hlavně dobře. Zajdu tam za ním, už jsem tam párkrát byla, ještě že si našel tak skvělou přítelkyni jako jso ty," usmála se na mě jeho matka. ,,Nepřehánějte," zasmála jsem se, ,,tak zatím nashle," rozloučila jsem se a zavřela za sebou dveře. Rychlým krokem jsem šla do pokoje za Jiminem. ,,Budeme to muset urychlit."