Drobná Vánoční počteníčka [pozastaveno do 1.12.2020]

24-1. Čtyřiadvacet dní do dne V

Kuchařka letěla do kouta. Zamračila jsem se na ní, jako kdyby za to všechno snad mohla a ze zvyku jsem si uhladila vlasy dozadu rukou od těsta.

Proklatě!

Perníčky!

Chyběla mi ona příslovečná poslední kapka k tomu, abych si sedla ke kuchařce do kouta a rozplakala se. Ještě včera všechno vypadalo v pohodě, ale dneska, dnešek byl prostě na nic. Na houby. U všech perníčků!

Nebyla to dobrá doba. Nejenže mi ten den připomněl smrt mojí milované babičky, ale ještě navíc se můj přítel rozhodl, že se se mnou rozejde.

Ještě mi to ten perníkovej parchant ale neměl odvahu říct do očí. Slyšela jsem rozhovor mezi ním a mým dalším kamarádem. 

Můj kamarád říkal:"Tohle jí nedělej. Ne před Vánoci. Víš, kolik toho před nimi prožívá, kolik neštěstí má spojenýho s tímhle svátkem, kterej by měl bejt spíš oslavou. Překousni to a počkej s tím radši až po svátcích."

Můj kluk ale potřásl hlavou.

"To by vůči ní nebylo čestné. Musí se to dozvědět."

Kamarád si povzdychl. 

"Dobrá, vůbec se mi to nelíbí, ale budiž. Pokud to ale musí být před svátky a musí vám oboum narušit jejich oslavení, počkej aspoň až upeče perníčky. Pokud se jí je tentokrát povede upéct bez pohromy, možná se vám to povede překonat bez větších obtíží."

Přítel souhlasil.

Obtíže! Perníčky! Proklatě.

Zaklínala jsem je oba jejich jménama a koukala do kuchařky. Písmena se mi rozpíjely před očima, jak jsem se soustředěně pokoušela svým zrakem do ní vypálit díru. 

Perníčky přinášely smůlu. Byly jedním pečivem, kterým většina lidí začínala vánoční kolotoč, aby dosáhly optimálního stavu pro jezení, potřebovaly určitou dobu jaksi vyzrát. Trvalo jim to nejdéle ze všech ostatních druhů cukroví. Pokud je někdo dělal v jiném pořadí, většinou to znamenalo trochu jiný recept pro "okamžitě měkké perníčky" nebo že si na nich všichni příbuzní vylámali zuby.

Mně se vždycky veškerý pohromy stávaly během jejich pečení. Smrt babičky. Vyhoření našeho domu. Ztráta občanky. Mohla bych takhle ještě pokračovat. A teď tohle. A nejenom to, během dneška se mi už podařilo těsto třikrát pokazit. 

Jednou jsem přidala moc pečícího prášku, místo toho, abych dávala pozor na to, kolik ho tam sypu, jsem se dívala upřeně na obrazovku telefonu a čekala na zprávu, že se něco děje. 

Něco se přece muselo dít. Nemohlo jít jenom o mého přítele, prostě se musela stát nějaká nehoda. Nějaká další špatná věc. Třeba mi uteče přes noc s veškerým vybavením. Nebo zase vyhoříme. Nebo si můj bratr zase zlomí nohu, sousedova kočka vyleze na střechu a shodí anténu, kamarádka zapomene na naše domluvené zdobení našich příbytků příští týden.

Bylo čtyřiadvacet dní do dne V a všechno bylo špatně. 

Zamračila jsem se na sebe do lesklého povrchu hrnce, zvedla kuchařku z kouta a zadívala se na recept. 

Druhé těsto se mi nepovedlo asi proto, že jsem přidala až moc mléka. Perníčky se dělaly z tuhého těsta, to moje vypadalo spíš jako nějaká kaše.

Třetí by skončily šíleně kořeněné, neměla jsem odvahu výsledek dát do trouby. 

Podívala jsem se znova na kuchařku.