Don't love me - BTS Yoonkook/ Gikook (+texting)

15.

Na mé tváři přistála rána, klouby útočníka narazily do mých dásní a poslaly do mých nervů bolest.

Vykvíkl jsem. Tehdy ještě docela vysokým tónem. Bylo mi devět, když jsem si uvědomil, že jsem na kluky. Je to sice divné, ale já už od mala věděl, na čem jsem. 

Jenže jsem nebyl jediný, kdo to o mně věděl. Možná to bylo tím milostným dopisem. Že já se s tím vůbec štval, že já jsem se na to nevykašlal.

On si nikdy nenechal ujít příležitost, aby mi připomněl, co jsem zač.

"Jseš buzna! Buzna, buzna, buzna!" hulákal mi do ucha.

A nejhorší na tom celém bylo, že ty pěsti a nadávky byly právě od člověka, jemuž byl tehdy onen dopis určen. Naplnilo mě to lítostí a smutkem. A vztekem, jelikož ten mi jako jediný umožňoval ze sebe frustraci z toho všeho alespoň na malou chvilku dostat.

Možná jsem zapomněl na tu lásku, kterou jsem k němu cítil... Ale nikdy, nikdy bych nedokázal zapomenout ty krásné, obsidiánově černé oči, kterýma se on díval na svět.

A především bych nikdy nedokázal zapomenout na to zhroucení, když jsem se dozvěděl, že zemřel.

Kluk, kterého jsem kdysi miloval a byl jím zrazen, z nějakého důvodu sám ukončil svůj život. V té době už jsem k němu nic moc necítil, ale přesto mě to zasáhlo. A velmi.

Ale soužití s několika kluky v jednom domě mě něco naučilo: největší pitomost, kterou člověk může udělat, je zapírat svou osobnost. Protože každý je jedinečný a zaslouží si být brán a chápán takový, jaký je. Aniž by musel skrývat, že je gay. Hlavně Jin mě naučil mít se rád. Než jsem totiž poznal jeho, šlo to se mnou z kopce. Z prudkýho kopce. Volným pádem.

Když jsem pak přestoupil na další školu, snažil jsem se nedávat nic najevo. Řeknu vám, nedívat se svému novému, hezkému spolužákovi Taehyungovi, s ním jsem se bohužel skoro nebavil, na zadek, byl nadlidský úkol. Jednou jsem se ovšem zapomněl a byl přistižen, ale Taehyung to v tu chvíli nechal být a po poslední hodině mě plácl přez zadek, mrkl na mě a usmál se.

Tak jsem se seznámil s Kimen Taehyungem. Ano, díky jeho zadku. Zajímavé, že?

Dnes jsme v podstatě sousedé. A také přátelé. Jemu nevadí, že jsem gay. On sám je na kluky.

Kluci mou orientaci přijali taky na jedničku. A Jinovi to dokonce udělalo radost.

"Nejsem jedinej!" zajásal, když jsem mu to řekl. To bylo v době, kdy se k tomu ostatní kluci ještě nepřiznali, díky čemuž jsem se dozvěděl, že jsme v podstatě skupina homosexuálů.

.
.
.
.
.
.
.

Dlouho jsem však myslel na něj. A na to jeho "papoušku..."