dont stop|l.p.

part two..

A protože se právě učím zacházet s wattpadem přidávám další :DDD A taky pro to že už se chci konečně dostat k patnácté části :D 

Stála jsem na chodníku a přemýšlela… mám tam jít..?

Nic jiného ti nezbejvá!

Ale co když mě nechce vidět?

Musím to udělat, protože do hotelu.. To by mi rodiče už nezaplatili…

S Niallem jsme se znali… To dáš! To dáš!

Vyšla jsem se cestičkou k hlavním dveřím. Ta cesta se mi zdála nekonečná.

Stála jsem před dveřmi a hlavou mi pluli miliardy myšlenek…

Mám zazvonit.. nemám-.

Natáhla jsem se ke zvonku, ale dvee se nejdnou otevřeli sami. Měla jsem chuť začít utíkat, ale něco mě donutilo chovat se dospěle.

Najednou jsem stála přede dvemi a koukala do těch nejúžasnějších očí na světě.

Moje srdce bylo tak strašně rychle…

Asi se mi zamotala hlava.. sakra co se to děje..

Pak už jsem viděla jen nebe.

„Jsi v pořádku?“

„Slyšíš mě?“

„Cher!“

Nevěřícně jsem zamrkala.

Nic trapnějšího se mi stát nemohlo.

Prostě jsem omdlela!

„Jo promiň!“ zakoktala jsem, „nějak… nějak se mi zamotala hlava…“

Nademnou se skláněl ten nejdokonalejší kluk na světě…

Pomohl mi vztát ze země.

„Jsi v pořádku?“

„Asi jo!“ usmála jsem se a cítila jak se mi červenají tváře.

Cítila jsem se tak trapně!

To trapný ticho… řekni něco! Řekni něco! Řval mi ten hlas v mý hlavě..

„Asi si šla..“ chtěl říct, ale já ho rychle předběhla

„Emh.. no vlastně jsem… vlastně jsem chtěla tvoje číslo!“ Až po tom co jsem to vyslovila mi došlo jak trapně to znělo…

Niall se nechápavě koukl.

„No emh… teda… chtěla jsem se tě na něco zeptat… no a tvoje starý číslo..“

„Jo jasně!“ řekl rozpačitě Niall  „No a na co jsi se chtěla zeptat?“ usmál se a já na pár vtein nedokázala promluvit… je pořád tak….úžasnej!

„No emh…Dostala jsem se na jednu školu v Londýně a jsi jediný koho tam znám a nemám tam kde bydlet… no a myslela jsem…“ teď mi to přišlo trapné! Čtyři roky jsme se neviděli a jinak se nekontaktovali… a já se k němu chci nastěhovat… vážně jsem měla utíct!

„Chápu!“ usmál se Niall. Z jeho výrazu nebylo poznat co si myslí.

„Můžeš bydlet u nás! Pokud ti nevadí bydlet s pěti klukama.“

Zarazila jsem se. To mi nedošlo. Trochu jsem zpanikařila.

„Ale myslím, že klukům vadit nebudeš!“ Usmál se. „Spíš naopak!“

„Co?“vyhrkla jsem.

„Budou spíš vadit oni tobě“ Niall se zasmál a mě zaujali ty jeho dokonale srovnané a vybělené zuby. Musím se na ně přestat dívat. Rychle jsem svůj pohled sklopila ke svým botám, ale hned mi pohled přešel na ty jeho… O můj bože to jsou supry!

Rychle jsem pohled zase zvedla a udělala krok směrem z verandy.

„Asi už půjdu!“ usmála jsem se

 „Jo! Abych nezapomněl“ Zalovil v kapse a vytáhl nějaký papírek od sušenky a fix.  

Nechápavě jsem se na to koukla, ale nic jsem neřekla. Položil si papírek na koleno a něco na něj napsal. Následně mi ho podal.

„Ať už nemusíš omdlívat před naším domem!“ zasmál se. Snažila jsem se mu nekoukat na zuby.

„Jasně!“ usmála jsem se a papírek si od něj vzala.

„Musím jít!“ naposledy se na mě usmál. Pak se otočil, nalezl do auta a odjížděl.

Nejistě jsem sešla z verandy. Motaly se mi nohy… Vlastně se mi tak zvláštně motal svět… Cítila jsem to co už dlouho ne. Takovej ten úžasnej hřejivej pocit…

Začala jsem si pobrukovat moji oblíbenou písničku…

Forever young, 

I wanna be

forever young.

Do you really want to live forever,

Forever,

Forever young

Už si vlastně ani nepamatuju kde jsem to slyšela, ale uvízlo mi to v paměti…

Možná to bylo tím kdo to zpíval…