dont stop|l.p.

part nineteen..

Je tu další 3:)) na konci s malím trochu 13+ překvapením :DDD Enjoy this story <3 :'))

„Héj vy jste mi snědly můj popcorn!“ uslyšela jsem něco co mě donutilo otevřít oči.

Na televizi byli titulky a na Liamovi bylo vidět, že se právě taky probudil.

„Nebyl tvůj Nialle, byl všech“ nadzvedla jsem se a zívla.

„Jdu spát“ dodala jsem a s dekou omotanou okolo mého těla jsem se vydala po schodech na horu do svého pokoje.

Slyšela jsem za sebou další dupot což nejspíš znamenalo že Liam šel taky spát.

Když jsem si ale lehla do promrzlé postele, chuť ke spánku mě přešla.

Vytáhla jsem si svůj notebook a rozhodla se zkontrolovat svoje sociální sítě.

Na facebooku jsem měla asi dvacet žádostí o přátelství. Skoro všichni byli od nás ze školy a někteřé jsem ani neznala. Přidala jsem si ty z naší školy a pro jistotu zbytek ignorovala.

Bliklo mi okýnko v chatu.

„To byl Liam Payne?:O“-Katherine Morgan

„Myslíš toho co mě vyzvedával ve škole? Jo proč?“ odepsala jsem pomalu protože to co se stalo ve škole mě dost urazilo. Ne že bych byla urážlivá! Urazím se jen když se stae něco jako třeba dnes!

„Promiň že jsme si mysleli že nám lžeš, ale pochop to! Docela dost holek si dost vymýšlí a nikdy nevíš kdo to může bejt!:)“ poslala mi něco jako omluvnou zprávu.

„Ok v pohodě chápu:)“ odepsala jsem a byla jsem docela šťastná že je zase všechno v pořádku.

„No a co vypadalo to že si s Liamem dost rozumíš, chodíte spolu?“ přišla mi okamžitě zpráva.

„Ne!! Je to tady momentálně trochu složitý a zamotaný a… to ti časem možná řeknu“ odepsala jsem a použila její hlášku.

Psaly jsme si o všem co se stalo děje a všechny možný holčičí blbosti.

Někdo zaťukal na dveře.

Zaklapla jsem notebook a oznámila někomu že může jít dál.

„Nialle?“ pousmála jsem se a notebook položila vedle postele.

„Jakto že nespíš?“ koukl se na mě a já mu poukázala že si může sednou na postel.

„Nějak se mi nechtělo“ řekla jsem a peřinu si přitáhla víc k obličeji.

Nastalo trapné ticho a nikdo netušil co říct.

„P-potřeboval jsi něco“ zakoktla jsem trochu a znervózněla.

„No vlastně jsem si chtěl jen popovídat“ usmál se.

„Aha“ pousmála jsem se a přitáhla si nohy blíž k tělu.

„Jak bylo první den ve škole?“ řekl po chvilce mlčení.

„No…“ vyprávěla jsem mu skoro všechno.

„Nejspíš bych už měl jít“ řekl Niall když už zase zaplanulo trapné ticho.

„Já se asi půjdu omýt“ usmála jsem se.

Jen co Niall zavřel dveře plácla jsem sebou na postel.

Co se to stalo? My už si neumíme ani normálně popovídat! Přitiskla jsem si ruce na obličej.

Dřív jsme mleli jeden přes druhého, každý o něčem jiným a teď. Nedokážeme spolu mluvit an o jednom téma, aby za každou větou nenásledovala trapná dlouhá chvíle!

Nakonec jsem si vzala něco na spaní a doopravdy se šla osprchovat.

Po dvou hodinách převalování v posteli jsem to vzdala a vstala.

Potichu jsem otevřela dveře a přešla chodbu, a pak dolu po schodech. Rozsvítila si v kuchyni.

Nalila jsem si do skleničky vodu a pomalu pila.

Přemýšlela jsem nad vším. Přemýšlela jsem jestli by nakonec nebylo lepší se sbalit a odjet zase domů.

Londýn není pro někoho jako jsem já.

Opřená o polici jsem sledovala jak se voda přelívá z jedné strany sklenice na druhou a vytváří přitom malé vlnky.

Z mého přemýšlení mě vytrhly něčí kroky.

„Cher?“ nechápavý výraz Harryho mě pobavil, ale možná víc mě pobavil jeho velmi originální účes, ale naproti tomu jen jeho přítomnost mě znervóznila.

„Promiň nechtěl jsem tě vylekat“ prohrábl si vlasy a mě dal na obdiv jeho svalnaté paže poseté různými obrázky a různými vzpomínkami.

Jeho paže mě upoutali na tolik že mi sklenička málem vypadla z ruky. Měl na sobě jen boxerky a triko.

„Máš docela štěstí že mě napadlo se oblíct než jsem šel sem.

Přikývla jsem a přiložila skleničku ke rtům.

„Jen si naleju a půjdu“ pousmál se a vytáhl si skleničku z police. Uhnula jsem se kousek na stranu protože police se skleničkami byla přímo nade mnou.

Nalil si vodu a chtěl odejít, ale pak se zarazil.

„Vlastně ještě jsi mi neřekla něco..“

Přistoupil čelem ke mně.

Hluboce jsem polkla a skleničku položila na polici o kterou jsem byla opřená.

„Je jasné že jsi něco cítila… jinak by jsi se po mě tak nevrhla“

Poslala jsem mu nepěkný pohled.

„Ale no ták“ přistoupil ještě o krok blíž.

Natiskla jsem se ještě víc na polici za mnou, jako by byla nějaká šance že mi uhne a já budu moct utíct.

„Co jsi cítila“ vyslovil tu otázku tiše, ale přitom tak nahlas.

Zhluboka jsem dýchala.

Nenáviděla jsem ho! Nenáviděla jsem ho za to že ho tak strašně chci políbit. Nenáviděla jsem sama sebe za to, že bych se na něj nejradši vrhla. Zaryla jsem svoje prsty do police za sebou.

„Ve skutečnosti, jsi mě nezačala nenávidět…“ vyjmenoval každý můj pocit, každou moji myšlenku. Čím víc mluvil, měla jsem chuť ho políbit.

„…Ve skutečnosti by jsi ze mě nejradši strhala oblečení“ byl doslova nalepený na mě.

Nadoživotí se budu nenávidět za to co udělám… Spojila jsem naše rty. Zapletla jsem mu prsty do kudrlinek a on mě chytl pod zadkem a vysadil mě na polici za mnou. Obmotala jsem svoje nohy kolem jeho pasu a víc ho k sobě přitáhla. Cítila jsem jeho bouli v rozkroku tlačit na můj rozkrok.

Nemám ponětí co to do mě vjelo, ale jediný co jsem teď potřebovala byl on. Nebyla to láska, byl to jednoduše chtíč!

‚Doprdele Cher?!?! Co to děláš? To nejsi ty‘ uslyšela jsem někde pod tou silnou touhou hlas. Rychle jsem Harryho od sebe odstrčila. Nechápavě jsem se rozhlížela kolem.

„Co to bylo?“ vydechla jsem rychle seskočila a utekla. Utíkala jsem vilou a bylo mi jedno jestli tím dupáním probudím celou vilu. Bylo mi jedno že jsem odtamtud prostě jen utekla.

Zabouchla jsem dveře a sesunula se po nich dolů na zem. Začala jsem nekontrolovatelně brečet.

Věděla jsem že mě Londýn změní, že se změním když budu bydlet s nejpopulárnější chlapeckou skupinou světa, ale netušila jsem jak moc. Nakonec jsem se dostala do postele a usla.

Tak co? Jak myslíte že to bude pokračovat? :D Jste pro Cherry? :D Pište mi prosím vaše názory do komentářů :))