Kouzelná noc ✔ (Harrylu Czech) - DOKONČENO

~Kouzelná noc~

Potemnělou londýnskou čtvrtí tiše ševelil sníh dopadající na ulici, aby se jednotlivé třpytící se vločky mohly spojit se svými sestrami, jež na dláždění dopadly před nimi. Prostor mezi domy osvětlovalo několik pouličních lamp a vykreslovalo její pochmurnou večerní atmosféru. V oknech svítila vánoční barevná světélka a v některých se míhaly siluety obyvatel chystajících se usednout ke štědrovečerní večeři.

Mladý muž chvíli postál, hledě do jednoho z nich a na malou chvilku pocítil osten smutku a žárlivosti, než opět svěsil ramena a pokračoval na konec, kde nalezl starou zaneřáděnou výlohu zpola zakrytou dřevěnými fošnami. Náhodný kolemjdoucí by okolo prošel, aniž by si dávno zavřeného baru všiml, ale on neomylně zatlačil na jedno prkno, aby následně vstoupil dovnitř. V té samé chvíli se zvedl kouzelný vítr, jenž zavál stopy vedoucí do kouzelnického podniku.

Uvnitř bylo teplo; sněhové vločky v jeho černých střapatých vlasech se rychle rozpustily na malé kapičky, které mu zatekly na krk pod límeček košile. Otřásl se, vytáhl hůlku, použil sušící kouzlo a vydal se na své oblíbené místo u baru. V místnosti bylo poloprázdno, tak, jak očekával. Malé kulaté stolky téměř zely prázdnotou, ačkoliv jindy bývaly plně obsazené. U jednoho seděly dvě dívky popíjející cosi, z čeho se valila zelená pára, u dalšího seděli muž se ženou. Smutně se ušklíbl nad jejich zamilovanými výrazy a přehlédl zbytek lokálu. Na samém konci, skryt ve stínu, seděl někdo, jehož nebylo za rozloženými novinami vidět. Jen ruce s několika stříbrnými prsteny se zdály příliš velké na ženské dlaně, domyslel si tedy, že se na tom místě uvelebil muž.

Z rádia zněla tichá hudba, jež společně s přítmím z decentního osvětlení celý podnik zútulňovala. Na zdech s dřevěným obložením visely kabáty na poletujících háčcích. Jakmile dosedl na vysokou židli, jeden připlachtil k němu, aby od něj přijal černý teplý kabát a odletěl těsně vedle dalšího stejné barvy.

„Jako obvykle?" zeptal se barman a ledabyle leštil sklenici utěrkou.

Přikývl. „Díky, Pete," zahučel a opřel loket o pult, aby si mohl podepřít hlavu. Pohled měl zabodnutý někam mezi láhve a skleněné nádobí za zády barmana, ale nevnímal je. Cítil se pod psa.

„Jedna skotská s ledem." Pete mu poslal sklenici po desce a opřel se o ni. „Dneska jdeš z práce nějak pozdě, Harry," nadnesl s vyklenutým obočím.

„Nejdu z práce," opáčil bezbarvým hlasem. „Nějak jsem dostal chuť na skotskou a nechtěl jsem ji pít doma sám." Napil se zlatavé tekutiny a spokojeně zamručel, jak ho hořká chuť zahřála v hrdle. „Do kdy to dneska máš?"

„Maximálně dvě hodiny," objasnil s pohledem na náramkové hodinky. „Dneska tu chcíp skvorejš, navíc jsem slíbil manželce, že přijdu tak, abysme se mohli najíst spolu."

„Chápu," odpověděl s nuceným úsměvem. „Dám si dva drinky a půjdu. Kvůli mně mít delší šichtu nebudeš."

Pete se na něj zazubil a odběhl za zákazníky, ponechávaje tak Harryho samotného v pochmurných myšlenkách.

Harry bříškem ukazováčku přejížděl po okraji prázdné sklenice, zrak upíral do ztracena. Trhl sebou, když před ním přistál nový drink a potřásl hlavou. Nedokázal si uvědomit, že by první vypil, ale byl si jist, že rozhodně neobjednal druhý.

„Co -"

„To ti posílá tam ten chlap." Vysunul bradu směrem k muži, co si četl noviny, když Harry vešel.

Pomalu k němu otočil hlavu a nasucho polkl. Neviděl ho pět let, od chvíle, kdy se zasadil před Starostolcem o prominutí trestu pro celou jeho rodinu. Ty roky jako by na něj neměly žádný vliv. Platinové vlasy mu spadaly okolo chladné bledé tváře na ramena. Jeden koutek měl zdvižený v pokřiveném úsměvu a Harry i na několik metrů cítil, jak ho mužovy oči propalují až na dno duše.