„Hermiono? Hermiono!“
„Co?"
Harry se k ní naklonil a zašeptal:
„Usnula jsi. Už zase.“
Zmateně zamrkala a rozhlédla se po učebně. Všichni si zapisovali poznámky z tabule, profesorka McGonagallová rovnala pergameny na svém stole, jen ona pospávala.
Harry to tím "už zase" vystihl. Poslední dobou byla pořád strašlivě spavá - kromě noci, paradoxně. To nikdy nemohla usnout. Připisovala to stresu ze zkoušek.
Rychle se chopila svého brku a snažila se dohnat své spolužáky.
Když zazvonilo, sbalila si věci a spolu s Harrym a Ronem vyšla ze třídy.
„Jdete na oběd?“ zeptal se Ron, kterému při vidině jídla zakručelo v břiše.
„Jasně. Jdeš taky Hermiono?“ obrátil se na ni Harry.
Mia zavrtěla hlavou.
„Potřebuju si něco najít v knihovně, běžte beze mne. Uvidíme se odpoledne na formulích."
Vydala se po schodišti nahoru, zatímco kluci zamířili do Velké Síně směrem dolů.
Asi v polovině schodů se začala silně zadýchávat. Ne tak, jako když jdete normálně do schodů, ale opravdu silně. Před očima se jí objevovaly shluky tančících mžitků z nedostatku kyslíku. Pevně zaryla prsty do dřeva a zastavila se.
Pohled se vyjasnil, dech zklidnil a Miona měla pocit, že může pokračovat. Vykročila a v tu chvíli se slabost vrátila, navíc s bušením srdce a bolestí na hrudi. Ještě stihla zavnímat paže, zachytávající ji a pak už nic.
Probrala se o několik desítek minut později na ošetřovně. Ležela na lůžku ohrazeném bílou plentou. Zpoza ní slyšela hovor.
Zkusila se na posteli posadit, zarazilo ji však bodnutí někde pod hrudní kostí, proto tuto myšlenku rychle opustila.
„Haló?" zvolala tiše.
Plenta se odhrnula a ona spatřila madame Pomfreyovou, držící v rukou lahvičku.
„Díky Merlinovi, už jste se probrala. Tohle vypijte.“ podala jí zmiňovanou lahvičku plnou nepříliš vábně vypadajícího lektvaru.
Poté, co ho do sebe Hermiona s odporem obrátila, posadila se madame Pomfreyová na židli vedle její postele.
„Slečno Grangerová, co přesně se vám stalo? Ten mladý muž, který vás sem přinesl říkal, že jste se prostě zhroutila, víc prý neví."
Hermiona se zamračila a snažila se vzpomenout si na incident na schodech.
„No, zadýchala jsem se, rozbušilo se mi srdce, rozbolelo mě na hrudníku a pak...“ znepokojeně se zarazila, když jí došlo, že od té doby si nepamatuje vůbec, ale vůbec nic.
Madame Pomfreyová nervózně stiskla růžek své zástěry.
Když se na to Hermiona potom dívala zpětně, napadlo ji, že madame už tehdy nejspíš měla podezdření.
„V tom případě bych vám doporučila objednat se na vyšetření ke Svatému Mungovi. Tohle bohužel nevypadá na obyčejnou srdeční slabost. Pokud chcete, můžu tam formulář poslat ještě dnes. Nejprve mi ale povězte, jestli nemáte poslední dobou ještě nějaké potíže.“
Ošetřovatelka se jí podívala do očí a Hermioně přišlo na mysl, že této staré dámě snad ani není možné lhát.
„V noci nemůžu spát a ve dne bych zase usnula za chůze. Může to souviset?“
Madame si odkašlala.
„Ano."
Způsob, jakým to řekla, se Hermioně ani trošku nelíbil. Nevěstilo to nic dobrého.
„Může to být něco vážného?“
Odpovědi se jí nedostalo, ošetřovatelka se zvedla a nepříliš upřímně se usmála.
„Pana Malfoye jste ošklivě vyděsila. Mám ho za vámi pustit?“
Mioně přišlo, že jí něco hodně uniká. Asi jako když v knížce přeskočíte deset kapitol a pak se snažíte pochopit příběh.
„Ma... Malfoye? Jak to, Malfoye?“
Madame, očividně spokojená, že opustily téma možné diagnózy, pokrčila rameny.
„No a kdo si myslíte, že vás chytil? Ještě štěstí, že tam byl, jinak by jste se ke všemu potloukla o schody.“
Sotva stačila zpracovat, že ji na ošetřovnu dopravil Malfoy, už stál před ní. Netvářil se výsměšně, z jeho kamenných rysů se nedalo nic vyčíst.
Po válce se strašně změnil. Jestli dříve kráčel středem s hlavou vztyčenou a pohrdavým úsměškem na rtech, teď jakoby se pohyboval ze stínu do stínu, pohled měl zabodnutý do země a nečitelný výraz ve tváři.
Když o tom tak přemýšlela, od Voldemortovy prohry jí neřekl ani jednou mudlovská šmejdko.
Teď byl na ošetřovně, stál v nohách její postele a svýma chladnýma šedýma očima na ni hleděl.
„Jak ti je?“ přerušil trapné ticho.
Nikdy by nevěřila, že tyto slova z úst Draca Malfoye uslyší, navíc že budou patřit jí. Proto na něj chvíli jen zírala, až se zmateně naklonil blíž k ní.
„Ehm... Grangerová?"
Párkrát zamrkala a potřásla hlavou.
„Jo, docela dobrý.“
Pozvedl obočí a nevěřícně řekl:
„Docela dobrý? Ty sebou sekneš a pak řekneš docela dobrý?“
Začínal ji štvát. Co mu má říkat? Před pár měsíci by radši políbil tlusočerva, než aby na ni promluvil, a teď se vzteká, že mu neodpovídá dostatečně barvitě?
„Co to do tebe vjelo? Proč tě to vůbec zajímá?“
„Ono není tak úplně normální, aby se ti někdo skácel do náruče, víš?“
„Neříkej...“ zaironizovala.
„Grangerová přestaň. Jen jsem chtěl vědět, jak jsi na tom.“
„Ale já pořád nechápu proč? Vždycky jsem z tebe měla spíš dojem, že bys mě nechal ležet a spíš si do mě ještě kopnul... dvakrát.“
Lehce zrozpačitěl.
„Nebudu tě zatěžovat svými problémy, řekněme jen, že jsem si spoustu věcí uvědomil. Spoustu chyb a špatných rozhodnutí. Kdybych mohl, vzal bych to všechno zpět, jenže to nejde.“
Začínala toho mít dost.
„Ty chudáčku... Nerozbreč se mi tu.“ vysmála se mu.
„Nevíš nic! Víš snad co je to za pocit, když někoho miluješ prostě proto, že je to tvůj rodič a zároveň ho nenávidíš za to, co ti dělá? Za to, co říká, k čemu tě nutí...“
Jeho hlas zakolísal a ramena se mu roztřásla. Zakousl se tvrdě do svého rtu a viditelně zbledl ještě víc než obvykle.
„Dra... Draco?“
V tu chvíli si ani jeden z nich osobní oslovení neuvědomil.
Hermiona se opatrně posadila. Žádná bolest jí nezabránila, proto se natáhla ke zmijozelovi a vzala ho za ruce.
„Co se děje?“
Po jeho tváři se skutálela slza.
„Nemůžu ti to říct, nemůžu, nemůžu, nemůžu, nemů...“ poslední slovo se ztratilo ve vzlyku.
„Uleví se ti.“ zašeptala jemně a povzbudivě se na něj usmála. Kdyby jí tuhle scénu ještě den předtím někdo popsal, poslala by ho ke Svatému Mungovi, teď se to ale všechno dělo. Připadala si jako ve snu.
„Neuleví, nikdy, nikdy se mi neule... Já to sakra nemůžu nikomu říct! A ani nechci, co by si o mně pomysleli?“
Spíš mluvil k sobě než k Hermioně, to jí ale bylo jedno.
„Prosím, Draco svěř se mi. Nikomu to neřeknu a tobě se opravdu ulehčí, nebudeš na to sám.“
V tu chvíli nad tím Malfoy mávnul rukou, těžce se nadechnul a spustil:
„Nesmíš to nikomu říct, nikomu, rozumíš?“
Hermiona přikyvovala s obavou, aby si to zase nerozmyslel. Stiskla mu ruce a bála se toho, co vysloví.
„Řekněme, že můj otec není úplně heterosexuálně orientovaný a v době, kdy jsem byl doma, byl jsem pro něj nejsnadněji dosažitelný ze všech... Merline! Neměl jsem ti to říkat, zapomeň na to!“
Hermiona nevěděla, že to jde, ale byla překvapená ještě víc než před chvílí. Lucius Draca zneužíval?
Musela položit ještě jednu otázku.
„Po... Počkej! Kolik ti bylo, když... poprvé...?"
Blonďák tvrdě polknul, než odpověděl.
„Dvanáct. A už předtím měl narážky, já je ale pochopil až později.“
Dokonale vykolejená Mia se posunula blíž ke zmijozelovi, nechala ho, aby si položil hlavu na její rameno a jeho slzy se vsakovaly do její košile.
Mezitím co se Draco snažil uklidnit, přemýšlela. Bylo možné, aby ten sofistikovaný muž, vždy upravený a dokonale způsobný, dělal takovéhle hrozné věci? Nechápala, jak tohle může někdo udělat někomu cizímu, ale vlastnímu dítěti? Už se nedivila, že se Draco choval jako bastard.
Najednou jej viděla v úplně jiném světle, najednou chápala.
Zmijozel se mezitím uklidnil a odtáhl se.
„Miono, prosím, o tomhle nikomu neříkej. Nepochopili by to, akorát by se mi potají pošklebovali a ukazovali by si na mě.“
Pokývala.
„Neboj, tohle se nikdo nedozví. Alespoň ne ode mě."
Draco si povzdechl a zvedl se.
„No nic, tak já půjdu. Ať je ti brzo líp. Sbohem.“
Smutně sledovala, jak odchází. Najednou nechtěla, aby jen tak zmizel.
„Draco, počkej!“
Otočil se a pozvednul tázavě obočí.
„Když... Když budeš někdy mít čas, zase se stav."
„Rád.“ usmál se.
Mávnul na ni a byl pryč.
„Můžeme, slečno?"
Madame Pomfreyová nesla žádanku na vyšetření.
