V podvečer ji přišli navštívit její přátelé, Harry, Ron a Ginny.
Zrzka se na Hermionu ihned vrhla s otázkami, jak jí je a jestli to s ní může být vážné, jenže ani nepočkala na odpověď a začala ji poučovat, aby se nepřetěžovala a nestresovala.
Hermioně v tu chvíli tolik připomněla starostlivou paní Weasleyovou, ale raději si své dojmy nechala pro sebe. Věděla totiž, že po tomhle sdělení by ji Ginny proklela marod - nemarod.
Kluci se téměř nedostali ke slovu a když jejich trojici madame poslala pryč s tím, že je už příliš pozdě, sotva stihli říct, že jí budou držet palce, aby jí vyšetření dobře dopadlo. Ginny přidala ještě pár napomenutí a všichni odešli.
Co by Miona dala za to, aby mohla jít s nimi, bezstarostně si sednout do svého oblíbeného křesla u krbu a vzít si nějakou knihu. Jen tak se začíst a sem tam zavnímat nějaký rozhovor o famfrpálu, zanadávání na nějakého profesora nebo na "naprosto nemožnou" partii kouzelnických šachů.
Místo toho ležela na ošetřovně, unavená, rozbolavěná a osamocená.
Jedna, dvě slzy si našly cestu po jejích tvářích a za chvíli již neslyšně plakala a pomalu se propadala do bezesného spánku.
Najednou ucítila, jakoby jí slzy někdo jemně stíral. Jakoby neviditelné prsty něžně běhaly po jejích lících a mrštně zachytávaly každou třpytivou kapku.
Nikoho ale neviděla a byla si jistá, že Harry má jiné věci na práci, než chodit za ní v noci na ošetřovnu a utírat jí tváře.
Rozhodla se to neřešit. Rozhodla se, že je to jen přelud v polospánku. Rozhodla se, že necítila ten závan kolínské, používané jen jedním jí známým člověkem.
Ráno, když se nasnídala a udělala si hygienu, byla zahnána zpátky na lůžko. Madame Pomfreyová byla nesmlouvavá.
„Slečno Grangerová, já vím, že jste velmi schopná studentka, ale možná máte nemocné srdce! Do vyučování vás rozhodně nepustím, to si nevezmu na svědomí. Zůstanete hezky tady, budete odpočívat. Tohle není legrace.“
Hermiona si povzdechla. Samozřejmě věděla, že má ošetřovatelka pravdu, ale i tak ji mrzelo, že přijde o tolik látky. Vyšetření měla domluvené až na zítřek, do té doby přijde o dost látky.
Madame přinesla stejný lektvar jako předchozího dne. Když se Mia zeptala, co je zač, dostalo se jí jen neurčité odpovědi - posilující lektvar.
Celé dopoledne ležela, poslouchala škrábání brku, jak madame vyplňovala zprávy a počítala, kolikrát si u toho sestra odkašlala. Strašně se nudila, ale ošetřovatelka ji nechtěla pustit ani do knihovny.
Oběda se ani nedotkla, neměla hlad. Raději dál přemlouvala madame Pomfreyovou, až svolila a dala jí čtvrthodinku na to, aby si zašla pro něco ke čtení.
Mia na nic nečekala a svižně vyšla z ošetřovny. Nedbala na varování, že se má pohybovat pomalu, už měla všeho dost.
Přišlo jí tak osvobozující, zase volně kráčet chodbami Bradavic a myslet jen na to, že na konci její cesty čeká vyhřátá útulná knihovna se spoustou zajímavých svazků, zapomenout na nějakou hnusnou srdeční nemoc a prostě jen jít.
V knihovně se bohužel nemohla příliš zdržet, vybrala namátkou knihu "Slavní lektvaristé a lektvaristky 19. století" a odebrala se zpět. Zpět na chorobně bílou ošetřovnu, tak tichou a jednotvárnou.
S povzdechem se položila zpět na svou postel a začetla se do knihy.
Nevnímala, jak čas běží, takže byla pořádně překvapená, když se u její postele náhle zjevili Ron s Harrym.
„AhojHermijaktije?“ vychrlil Ron a sklopil pohled k zemi.
Takhle to s ním poslední dobou bylo pořád, od toho okamžiku, co mu Hermiona mile, ale důrazně řekla, co k němu chová nebo nechová za city a ukončila tak jeho nesmělé pokusy.
Od té chvíle se v její přítomnosti choval rozpačitě, pořád rudnul a pokud na ni měl promluvit, věčinou řekl všechno na jedno nadechnutí, ještě víc zčervenal a očima prozkoumával podlahu - jako teď.
Hermionu to mrzelo, nechtěla ho jakkoli ztrapnit nebo urazit, jenže mu zároveň nemohla tvrdit jak ho miluje, když to nebyla pravda, že. Takhle mohla jen sledovat, jak se Ron utápí ve studu a cítit se stále hůř.
Trapnou chvilku ukončil Harry.
„Je ti už líp, Hermiono?“ řekl a usmál se.
„Vlastně je mi už úplně dobře, ale musím tu zůstat až do vyšetření, pro jistotu.“
Kluci jí předali domácí úkoly a podělili se s ní o nejnovější události.
Když odcházeli, naposledy jí popřáli hodně štěstí (Harry, za ně za oba) a zase odešli.
Byl už skoro večer, když při listování knihou narazila na někoho, kdo ji zaujal.
Alice Richardson
*15.7.1801
†6.9.1833
Možná že to bylo její současnou situací, ale v úvodu ji upoutaly životní údaje. Jak to, že zemřela tak mladá?
Nalistovala konec kapitoly věnované Alici a přečetla si poslední slova.
...bohužel zemřela na dilatační kardiomyopatii.
Kardiomyopatie? Něco jí to říkalo, ale nemohla si vzpomenout. Neposedné vzpomínky neustále unikaly a nechtěly vydat své tajemství. Ještě chvíli si namáhala mozek a potom to zavhrla s tím, že to nejspíš slyšela bůh ví kde.
Vrátila se na začátek kapitoly a pustila se do čtení.
Alice Richardson se narodila do rodiny nepříliš úspěšného výrobce hůlek. Její matka při porodu zemřela a otec nebyl schopný se o svou novorozenou dcerku postarat, proto si ji k sobě vzala babička, Scarlett Richardson. Ta zřejmě také měla největší vliv na Aliciino zaměření na lektvary...
Najednou se jí rozsvítilo. Babička!
Když byla malinká, babička z matčiny strany zemřela. Slyšela tehdy, jak se o tom rodiče baví a maminka pláče. Tatínak jí říkal:
„No tak, neplač. Byla to pro ni úleva. Kardiomyopatie je hrozná nemoc. Teď je jí už dobře.“
Tenkrát tomu nevěnovala moc velkou pozornost, ale teď jí docházelo, že ta "hrozná nemoc" by mohla být dědičná. A pokud by byla...
Nevěděla, jestli to tak je, ale potřebovala být si jistá. Tiše spustila nohy na zem, odhrnula plentu a pomalu došla až ke kanceláři ošetřovatelky. Zaklepala na pootevřené dveře.
Madame zvedla hlavu od lejster a zeptala se:
„Co se děje, slečno? Je vám špatně?“
Hermiona zavrtěla hlavou.
„Ne, jen mám takovou otázku. Může být kardiomyopatie dědičná?“
Madame se zatvářila překvapeně. Mia to nemohla vědět, ale právě přemýšlela, jak mohla její pacientka uhodnout, na co má podezdření.
„No, není přímo dědičná. Pokud má někdo tuhle nemoc, nemusí ji nutně mít jeho děti. Určité riziko tu ale je. Proč se ptáte?“
Miona jen mávla rukou a vrátila se zpět na lůžko.
Strašně se bála. Nechtěla si to přiznat, ale bála se. S přicházející nocí to bylo stále horší a ji brzy v očích opět zaštípaly horké slzy.
Kolem jedenácté si přikázala, že přestane brečet a bude spát, aby byla na zítřejší vyšetření odpočatá.
Zavřela oči a v tu chvíli to ucítila znovu. Ty prsty, hladící její tváře a stírající slzy. Tentokrát věděla, že to je skutečné. Rychlým pohybem zachytila neviditelnou ruku na své tváři.
„Ukaž se mi, Draco.“
Blonďák se s otráveným výrazem zjevil přímo vedle její postele.
„Co mě prozradilo?“
„Kolínská.“ ubrečeně se na něj usmála.
„Proč jsi sem vlastně chodil takhle, neviditelný?“
Otálel s odpovědí a pohrával si s knoflíčkem na své manžetě.
„Draco?“
„Protože jsem měl strach, že bys mě vyhodila.“
Miu to dost udivilo.
„Proč bych tě měla vyhazovat? Já jsem ráda, že jsi tady.“
V očích mu zajiskřilo.
„Vážně?“
„No jasně!“
„Tak, a teď mi pověz, proč jsi plakala?“
Setřel palcem jednu z opožděných slz.
„Protože... se hrozně bojím.“
„Toho zítřejšího vyšetření?“
Mia tiše přitakala a upřela na něj své pláčem lesklé oči.
„Neboj. Ať to bude cokoli, ty to zvládneš. Není nic na světě, co bys ty nedokázala. Určitě to bude zase dobrý.“
Rty se jí zvlnily v náznaku úsměvu.
„Díky.“
Draco přešlápl a zrozpačitěl.
„Víš, pokud by ses zítra po návratu od Munga rozhodla odjet domů a my už se neviděli... no... napiš mi.“
Hermiona souhlasila a Draco odešel.
Za dveřmi ošetřovny se zastavil. Zase se neodhodlal.
