TAKŽEEEEE... VSTALA JSEM MRTVÝCH.... A jsou to věci, které se zlepšily. Moje gramatika,humor, a... A nic víc. TAKŽE... EHM... Se na to vrhneme.
////////////////////////////
Tím lesem jsme, nebo jsem se vláčela snad hodiny. To monstrum zmizelo jako pára nad hrncem, a já pokračovala. Můj krok byl svižný, a když už jsme nemohla, vylezla jsem na strom, lehla se na větev, a další půl hodinu jsem se snažila nespadnout. Poté jsem usnula.
Probudila jsem se několik hodin poté. Slunce už vycházelo, a já jsem se rozhodla, že bych už měla opět vyrazit. Někde se porozhlédnu, možná bych mohla najít nějakou starou boudu ve které budu moct spát...
Tak jsem si tak vykračovala po lese a co nevidím? Nějakou... Chatu? Každopádně vypadá používaně... Nu což, majitele můžu zabít vždycky.
Vyšla jsem k chatě, a vstoupila předními dveřmi. Byla krásně vybavená, ale něco mi tu nehrálo. V krbu hořelo dříví. Otočila jsme se doprava, a viděla... Kluka? Mohlo mu být maximálně 14... Zíral na mě jakoby jsem ho chtěla zabít, což jsem chtěla, ale to nebudeme řešit. Přistoupila jsem k němu. "Jestli o mě jenom cekneš, uslyšíš melodii svojí smrti..." Řekla jsem, a provokativně jsem se usmála. On zakýval, a utíkal z domu, jakoby ho na nože brali. No nechybělo málo, a stalo by se to, ale eh...
Je večer. Opět. Přesně osm hodin. Sedím u krbu, a přemýšlím... Měla bych se vrátit, a dodělat svojí rodinu? Nejspíš ano. Povzdychla jsem si, a sedla si na gauč. Začala jsem usínat, a o několik minut později, jsem zařezávala jak o život. Zítra bude velký den.
