Little twisted /Sebaciel/

Everybody ~~(1)

Sebastian - normálně

Ciel - tučně

-----------------------------------------------------------

Pokaždé když jsem mířil do pokoje mladého pána, snažil jsem se vypadat vyrovnaně, klidně. Ale poslední dobou to nešlo. Připadalo mi jakoby se začínal chovat jako ten pitomý Trancy.

Ne, to nemohlo být ono.

Čím déle před mýma očima mladý pán dospíval, tím více jsem se cítil k němu připoutaný.

Rušily mě malé změny v jeho povaze a zároveň mě bavilo sledovat jak z malého třináctiletého kluka, vyrůstá mladý muž.

Za dobu mého dumání jsem došel až přede dveře pokoje, kde jsem měl na starosti vzbudit toho líného sprat-
Ne, to se doopravdy nehodí.
Kde jsem měl na starosti vzbudit mladého pána.

S jemným zaklepáním jsem vstoupil do pokoje a přešel k posteli, kde spočívala složená noční košile.

Podivné.

Ani ne za dvě vteřiny se z chodby ozvaly kroky. Vzápětí se otevřely dveře a dovnitř vešel chlapec s modrošedými vlasy, zachumlaný v teplém kabátě.

,,Mladý pane?"

,,Hm?" ozval se, jako by si ani nevšiml, že je s ním v pokoji ještě někdo jiný.

,,Kde jste byl v tak brzkou ranní hodinu?"

,,To tě nemusí zajímat." odsekl a stáhl si kabát, který následně letěl do rohu místnosti.

Lehl si na břicho na postel a zabořil obličej do peřin.

,,Mladý pane?" zeptal jsem se s malým náznakem starostlivosti v hlase.

,,Nech mě na pokoji! Vypadni!" zakřičel a na okamžik vytáhl hlavu z pod polštáře.

Mírně jsem se uklonil a odešel.

Neměl jsem nejmenší tušení, co se právě stalo a kvůli čemu se můj pán nachází v takovémhle rozpoložení.

Pospíchal jsem Londýnskými ulicemi zpátky do domu.

Nevím, jestli jsem byl naštvaný nebo smutný.

Cítil jsem se naivní a podvedený.
Jako hloupé děcko, které si myslí, že ten pán v černé dodávce, co mu nabízí bonbóny je hodný a nechce ho zatáhnout do křoví.

Byla mi zima a zpozdil jsem se, takže Sebastian už bude přibližně 8 kroků od mých dveří, jakmile já dojdu před dům.

Londýňané na mě vrhali zvláštní pohledy, ale já se jen hnal ke svému domu.

Když jsem rozrazil vstupní dveře, uvědomil jsem si, že bych se měl ztišit a tak jsem po špičkách vyšel po schodech nahoru.

Vrazil jsem do svého pokoje, tak rychle, že jsem ani nezpozoroval Sebastiana po mé levici.

,,Mladý pane?" zeptal se jako by se nechumelilo.

,,Hm?" Snažil jsem se znít nezaujatě, ale asi mi to moc nevyšlo.

Zeptal se, kde jsem byl tak brzy a mě ruply nervy.

,,To tě nemusí zajímat!"

Nechtěl jsem o tom mluvit. Připadal jsem si trapně, ale jediný komu bych to doopravdy mohl říct byl vlastně Sebastian.

Odhodil jsem kabát do kouta a hodil sebou na postel.

Znovu se ozvalo jeho mladý pane.
Ale tentokrát to znělo trošku starostlivě.

Nacpal jsem si hlavu pod polštář a chvíli se snažil nevnímat. Jenže Sebastian nebyl ten typ, co by odešel bez odpovědi nebo vyhození.
Vystrčil jsem hlavu z pod polštáře. Chtěl jsem aby zůstal, ale zároveň jsem chtěl být sám.

,,Nech mě na pokoji! Vypadni!" zakřičel jsem a mrštil po něm vzteklým pohledem.

Zároveň ve mě všechno křičelo at ho neposílám pryč.

Znenadání mi hlavou probleskla vzpomínka, kterou jsem se příliš dlouho snažil vytěsnit z hlavy.

Noc, kdy mi dal Sebastian pusu na dobrou noc.
Na čelo.
Ale i tak.
Počítá se to.


Jakmile můj komorník odešel, tváře mi smáčely první slzy.

Jak jsem mohl být tak hloupý. Cítil jsem se bezbranný, slabý a zároveň jsem neskutečně proklínal tu červenovlasou smrtku, která bere všechny jistoty v mém životě.

Tak dlouho! Šest let a pak přijde on a zničí to.

Nejradši bych přikázal Sebastianovi ať ho okamžitě zničí, ale to by se ptal proč.

Proč se cítím tak zoufalý...

Cítím se jakoby se ve mě něco lámalo. Něco nebo spíš někdo koho jsem bral jako takovou jistotu.

,,Mladý pane? Přinesl jsem vám čokoládový dort..." ozval se hlas mého komorníka, jehož klepání jsem neslyšel.

,,Odkdy mi nosíš jídlo do pokoje?" zeptal jsem se a snažil se nenápadně popotáhnout.
Jenže Sebastianovi nikdy nic neunikne.

,,Vy pláčete?" zeptal se s mírným znepokojením v hlase.

Pohltil mě strach. Strach, že se mě vzdá i Sebastian. Vymění mě za někoho lepšího? Nezůstane mi ani on?

,,Sebastiane...neopustíš mě?" kuňkl jsem na pokraji slyšitelnosti.



S: Jakmile jsem odešel z pokoje mladého pána, napadlo mě obnovit moji první krásnou vzpomínku s ním.

Šel jsem do kuchyně a přemýšlel, jestli mu mám do pokoje přinést teplé mléko s medem, ale nakonec jsem se rozhodl pro čokoládový dort. Čokoláda doplňuje energii a hlavně, teď měl mladý pán silné čokoládové období. (pseudomenstruace XD).

Rozešel jsem se zpátky k pokoji. Chtěl jsem zaťukat, ale nejdřív jsem přiložil ucho na dveře.
Neslyšel jsem zhola nic.

Zaklepal jsem a vešel.
Mladý pán si mě nevšiml, ale věděl jsem, že se nachází v těžké depresi a věděl jsem jak se s ní vypořádává.

Uzavře se ve vlastní hlavě a nikoho k sobě nepustí. Vytěsní všechny osoby ze svého života. Přejídá se sladkým.............a následně zvrací.

Těmihle stavy bohužel teď trpěl vcelku často. A já mu s tím nedokázal obstojně pomoct.

,,Mladý pane? Přinesl jsem vám čokoládový dort..." popošel jsem k posteli a tácek položil na noční stolek.

,,Odkdy mi nosíš jídlo do pokoje?" zeptal se s hlavou stále zabořenou v přikrývkách a snažil se potlačit popotáhnutí smíšené se vzlykem.

,,Vy pláčete?" zeptal jsem se znepokojeně. Nelíbilo se mi to. Bál jsem se o něj. Moc.

Podíval jsem se na něj se svraštělým obočím.

Najednou něco zamumlal s hlavou stále zabořenou v posteli.

,,Sebastiane...neopustíš mě?"

Mým tělem projel blesk, přejel mi mráz po zádech a všechno se najednou zastavilo.
Když jsem se uklidnil, usmál jsem se a odpověděl: ,,Nikdy, mladý pane."

NIKDY.

,,Chcete si promluvit o tom, co se stalo?" zeptal jsem se opatrně a doufal, že mě zase s nasupeným výrazem nevyhodí za dveře.

Naštěstí se to nestalo.

Zvedl hlavu z peřin a mě se naskytl pohled na jeho tvář.
Napuchlé tváře, uslzené oči, roztřesená ramena.

,,Dobře..." zhluboka se nadechl ,,jen si to musím sám srovnat."





T -T jak moc mi tahle oranžová sviňucha chyběla nejde vyjádřit slovy. Takže doufám, že tohle bude někdo číst ¤


Sayonara :3