Little twisted /Sebaciel/

A --(5)

Ráno se připlížilo do ložnice na můj vkus až moc brzy. Začal jsem si vzpomínat na to, co se událo minulou noc a s každou vteřinou jsem rudl víc, než by mělo být v lidských silách. Měl jsem hlad, ale doopravdy jsem neměl v plánu se zrovna teď setkat se Sebastianem. 

Vstal jsem a zatáhl závěsy, abych mohl ještě chvíli spát. V podvědomí jsem si byl jistý, že Sebastian mě vzbudit nepřijde. Natáhl jsem se do postele a uvědomil si, že povlečení je vyměněné. Podíval jsem se k nohám postele, kam jsem dříve snil, že jednou dosáhnu nohama.
Dosáhl jsem, ale to nebylo, co mě zarazilo. Byla tam pečlivě složená Sebastianova kravata.

Natáhl jsem se po ní a vypadl z ní papírek.
Úhledným písmem tam stálo:

,,Mladý pane,
pokud nejste znechucen mnou a činy, které se mezi námi odehrály, tak prosím opusťte ložnici. Váš obchodní partner čeká v přijímacím salonku."
 S.M.

Odfrkl jsem si nad troufalostí tohoto dopisu, i když ve mně stále hlodal pocit viny, že jsem něco takového vůbec dopustil. Jsem doopravdy tupec, pomyslel jsem si.
Oblékl jsem se, umyl a vyrazil dlouhou chodbou do salónku. Nechtělo se mi a doufal jsem, že ten někdo už odešel, protože mi to příliš dlouho trvalo. Jenže neodešel.

V křesle seděl postarší muž se zapadlýma očima. Na sobě měl hnědý oblek a měřil si mě seriózním pohledem. Nebyl jsem schopný si vzpomenout na jeho jméno a mojí hlavou se proháněly pouze obrazy ze včerejška. Ten muž stále mluvil já se jen snažil kývat na správných místech. 

Začínala se mnou cloumat panika. Nesoustředil jsem se. Jednoduše mi přišlo, že jestli teď nevypadnu, tak se zhroutím. Schůzku jsem obratem ukončil a vymluvil se na nevolnost. 
Hosta jsem vyprovodil ke dveřím salónku a nechal Seb- panebože. 

Rychlým krokem, který postupně přešel v běh jsem se dostal do ložnice, ve které jsem se okamžitě zamkl. Přerývavě jsem dýchal a přecházel po pokoji, ruce zabořené ve vlasech. Proč prostě nemůžu mít normální život.

 Přešel jsem do koupelny a podíval se na sebe v zrcadle. Rukama jsem si promnul obličej bez toho, abych na sebe přestal zírat. 

Z hrdla se mi vydral zoufalý smích, ke kterému se postupně přidaly slzy. Doufal jsem, že už v tomhle věku budu vyrovnaný. Každým dnem jsem zklamával své mladší já, čím dál víc. 

Než jsem si to vůbec stihl uvědomit, řval jsem jako malé děcko. Jedinou oporou mi bylo umyvadlo, kterému jsem svěřil váhu celého svého těla a bylo jen otázkou času, kdy se objeví můj komorník. 

Za pár vteřin stál ve dveřích koupelny, připraven na můj záchvat vzteku. Já na něj, ale jen nevěřícně zíral, klepal se po celém těle, zatímco moje slzy stále tekly proudem. Tenhle stav, ale netrval dlouho. Zoufalství se proměnilo ve vztek za velmi krátkou dobu. 

Začal jsem po něm křičet, sám jsem ani nevěděl co. Máchal jsem rukama v gestech, která byla stále více zoufalá než naštvaná. Začínal jsem přemýšlet nad tím, co vůbec říkám.

,,Sebastiane, proč tohle vůbec dělám?!," snažil jsem se vykřiknout, ale zlomil se mi hlas. 

Kde byl ten Ciel, který vyřešil každou zapeklitou hádanku. Každý případ. Ten ledově klidný zmetek, který neukazoval své slabiny. Chtěl jsem ho zpátky. Teď hned. 

,,Za všechno můžeš ty..." řekl jsem s pohledem upřeným před sebe. 

Neodvážil jsem se na něj podívat. Nechápal jsem svoje jednání. Mohl za to on. Samozřejmě, že za to mohl. Já s tím nemám nic společného. Přeci mám snoubenku, před sebou docela slibný život.

Nemám.

Je tu on. A stále tu bude. Bude se nade mnou snášet jako černý stín. Bude za mnou stát a čekat, kdy nadejde můj čas. 

,,Mladý pane?" 

Vzhlédl jsem k němu.
Zpátky na mě zíraly zářící démonické oči. 

,,Nechte mě vám pomoct..."

Big oof-- tahle věc je mrtvá a čekají mě ještě dvě kapitoly. Stay tuned, protože už to musim dodělat. 

Byee...  

*also where my 3am gang at*