Sméagolova zhouba

,, Podívej se, Sméagole!" zvolal radostně celý promáčený hobit, kdyžtak se drápal na břeh z Kosatcové řeky. Oči mu jen zářili a pravou ruku měl zatnutou v pěst, což mu ztěžovalo se pořádně zachytit půdy. Jeho přítel mu běžel okamžitě na pomoc, chytil ho za ruce a tahal ven.

,, Co to bylo?" ptal se celý vystrašený. Když viděl, jak něco Déagola stáhlo pod hladinu, vyděsilo ho to k smrti a v tuto chvíli se trochu zlobil pro kamarádovu dobrou náladu. Neodpověděl mu, dokud se po chvílích funění, zabírání a tahání nedostal na břeh, kde se posadil a těžce oddechoval, stejně jako Sméagol.

,, Je tam nějaká veliká ryba, chytila se na háček a stáhla mě dolů." vysvětlil zadýchaně Déagol tónem absolutně nezaujatým. Celou dobu se těšil až se konečně podívá. Sméagol už se chtěl znovu na něco zeptat, když si všiml, jak opatrně jeho přítel rozevírá pěst. Jako by držel něco neuvěřitelně křehkého a vzácného.

,, Copak to tam máš?" optal se zvědavě a natahoval krk, aby onu záhadnou věc spatřil. Ale Déagol sebou škubl a natočil se k němu zády, při tom se tvářil tak šťastně a spokojeně, jak ho ještě Sméagol nikdy před tím nespatřil.
,, Notak, ukaž mi to!" zvýšil hlas a svou vahou se opřel o mokrá záda druhého hobita. Ten, jako by do něj uhodilo rychle vstal. Stále z něj kapala voda a šílený výraz, který se mu najednou objevil ve tváři mu dodával na vzhledu nějaké vodní příšery. Sledoval Sméagola jako nepřítele.

,, Nic pro tebe, já to našel." zasyčel s čistou nenávistí v hlase a zlatý prsten, kterého si Sméagol stačil všimnout, si tiskl ochranářsky k hrudi. Byl zadýchaný, z očí mu šlehaly blesky a už se připravoval k útěku. Avšak Sméagol to nenechal jen tak být. Prsten se mu tak moc líbil, že po svém příteli skočil a povalil ho na zem.

,, Dneska máme narozeniny, dej nám to!" křičel jako smyslů zbavený a snažil se zlatý kroužek vyrvat Déagolovi z ruky.

,, Ne! Je to moje!"

Oba hobiti se prali jako by neznali nic jiného než prsten, který si snažil každý z nich ukořistit pro sebe, najednou zapomněli na jejich dlouholeté přátelství i šťastné chvíle strávené spolu. Cítili jen hněv a chtíč.

,, Ale my máme narozeniny!" opakoval stále dokola Sméagol klečící na Déagolovi a prsty se snažil rozevřít jeho dlaň. Oba měli vlhké ruce a především pevný stisk, který způsoboval oběma bolavé modřiny.

,, Já už jsem ti.... " vydechl ztěžka hobit, který se pod vahou svého rivala z posledních sil pokoušel bitvu o prsten vyhrát.
... dárek dal a byl pěkně drahý..."

To však Sméagola nezajímalo. Viděl jen zlatý kroužek, který na něj občas zamrkal mezi Déagolovými prsty. Nyní už pochopil, že touto cestou ho nezíská, chtěl vyhrát, potřeboval ho vlastnit, musel ho mít...
Najednou, jako by to bylo instinktivně, přesunul své ruce na Déagolův krk a zpevnil stisk. V očích svého bývalého přítele se objevilo překvapení a především strach. Hleděli si do tváře, jeden zabíjel druhého, kyslík docházel a Sméagol věděl, že za chvilku bude prsten jen a jen jeho.

Déagol už viděl jen barevné fleky, občas černé kaňky, bezbranný lapal po dechu a pozdě si uvědomil, co se vlastně děje. Jak jeden právě nalezený předmět je proměnil ve vraždící monstra. Avšak to už říct nemohl, bránily mu v tom silné paže přítele. Všude bylo černo, až na dvě chladné, šílené modré oči, které se mu vysmívaly a jen netrpělivě čekaly, kdy vydechne naposledy. Zemřel zklamaný, vyděšený a přdevším zbytečně.

,, Je náš... je náš... " šeptal si pro sebe Sméagol s širokým úsměvem na tváři a roztřesenýma špinavýma rukama, které právě vzaly někomu život, si bral co si vybojoval. Rozevřel ztuhlou Déagolovu dlaň a oči se mu rozzářily ihned jak spatřil zlatý prsten.
,, Dáreček k narozeninám!" zvolal radostně, jako když malému dítěti splní jeho největší přání. A o Déagolovo tělo se víc nezajímal, pohled měl upřený na prsten.

***

Po nějakém čase se Sméagol dozvěděl, že po nasazení prstenu se dokáže stát neviditelným a začal toho s radostí využívat. Kradl, lhal, podváděl a jeho rodina, která ho už tak neměla moc v lásce, toho měla dost.

,, Vypadni, ty podlý lháři! Už se sem nevracej!" křičela na něj Bába, když ho vyhazovala z domu. Sméagolem cloumal vztek, avšak když nahmatal prsten v kapse, ihned se cítil lépe, v bezpečí a nakonec bez větších protestů odešel.

,, Už nás tam nechtějí, miláčku...." mumlal si pro sebe.
,,... nechtějí, ale my je nepotřebujeme, že ne?" zasmál se a vyrazil do hor.

Nepotřebuješ je, nikoho. Jen tě schazují, buď sám a budeš šťastný....

,, Ano, miláčku, sami budeme šťastní."

A tak šel dál, krajina se z travnaté měnila v hornatou, táhlo ho to do Mlžných hor. Bylo chladněji, potkával čím dál tím méně živých tvorů a postupem času nenarazil na žádného. Kráčel totiž v neúrodných oblastech, kterým se obyvatelé Středozemě nejraději vyhýbali a právě tam ho to lákalo nejvíc. Tedy, tam ho vedl prsten, jeho miláček.

,, Vyhnali nás, miláčku, nechtěli Sméagola..."

Byla to banda prevítů, nikoho nepotřebuješ.

,, Nikoho nepotřebujeme, budeme bydlet tady v horách. Máme náš dáreček k narozeninám, pravda."

Pocity beznaděje ho však nikdy neopustili, bylo ale na prstenu, aby ho přesvědčil, ze dělá správnou věc, že bez ostatních tvorů bude šťastný a že nikdy nebude sám, doku má jeho. Byl mu oporou, rádcem a nejlepším přítelem po dlouhou dobu, kterou Sméagol postupně přestal vnímat.

Jeho křehká zmanipulovaná duše se ztratila v těch nejhlubších koutech hor, tam, kam nikdo nechodí našel svůj budoucí domov. Jeskyně s malým jezírkem a ostrůvkem uprostřed. Bylo tu všechno co potřeboval; voda, jídlo a bezpečí. Avšak když tam nahlédl poprvé, pohltil ho strach.

,, Je tam tma, moc veliká tma."šeptal a pokoušel se zaostřit na okolí vodní hladiny vrhající malé oslepující odlesky. Někde tam musel být malý paprsek světla.

Tma je tvůj přítel, už nebudeš nikoho potřebovat, nikdy.

,, Pravda, miláčku, pravda. Nikdo tu nebude, jen my." přikyvoval. Natáhl krk, aby viděl lépe, ale čím víc se stmívalo, tím menší šance měl.
Otřásl se, chladné kameny ho studily do nohou a pocit zimy prostupoval celým jeho tělem. Přesto se přitiskl ještě blíž tmavé skále a zavřel oči. Něco mu bránilo přijmout takovou budoucnost, v duchu slyšel hlas přesvědčující ho, aby se otočil a šel zpět. Jedna jeho část si přála znovu pocítit trávu pod nohama a hřejivé paprsky na usměvavé tváři.
,, Ne, nemůžeme tam." zanaříkal. Sesunul se podél tvrdé skály, schoulil se do klubíčka a kolébal se. Slzy mu tekly po tvářích. Zlatý prsten pevně svíral v třesoucích se dlaních a tiskl ho k tělu.
,, Nemůžeme...."

Vyhodili tě, nemáš se kam vrátit. Chtěli by ti prsten ukrást a mít ho jen a jen pro sebe, ale na to nemají právo, je to tvůj dárek k narozeninám. Copak to chceš? Aby ti ho vzali?

,, Nechceme..." šeptal. Otevřel oči a pomalu zvedal hlavu.
,, Nechceme, je to náš dáreček, náš!" postupně zvyšoval hlas, který se odrážel od temných stěn jeskyně a vracel se zpět, aby ho utvrdil v jeho myšlence.
Najednou pocítil zlost na všechny, které dosud znal, na svůj domov i na Kosatcovou řeku, kde chytal ryby. Byl přesvědčený, že by mu prsten sebrali, nemilosrdně by mu ho vytrhli z prstů a pak znovu vyhodili z domu, který pro něj již nebyl domovem. Už mu nebyla zima a ani se nebál chladné tmavé jeskyně před sebou, přijal ji tak, jak přijal svou budoucnost. Zlostný výraz ve tváři a radost z toho, že bude mít svého miláčka jen pro sebe mu dovolila zase vstát a vstoupit do tmy. Tam, kde se rozhodl žít. Kde prsten rozhodl, že bude žít.