Kaluž

"Pohled pravdě do očí co, zmrde?" 

Ozval se výstřel. 

Uff to bylo teda rychlé. Asi se vrátíme o pár hodin zpátky. Začneme snídaní, to byl svět ještě v pořádku. A já taky. 

Pondělí, miluju pondělí. Ne kecám, kdyby nikdo nevymyslel Garfielda, byl bych hlavním hrdinou stripů o kocourovi já. 

Ale dnešní pondělí bylo jiné, takové příjemnější. Ložnice ještě stále voní po mé nové známosti. Občas tu přespává, uděláme si hezký večer a ještě hezčí horkou a chtíčem protkanou noc. Jestli mi rozumíte. 

Protáhnu se v posteli, zabořím nos do polštáře, abych nasál její božskou vůni. No nic, hurá z pelechu, oblíct a připravit se na službu. 
"Bez kafe ani ránu" řeknu na svého psa a do pouzdra si dám služební zbraň. 
Pes zakmitá ocáskem, protože ví, že se půjde ven.

"Ale do prdele práce" zanadávám si a pes se na mě podívá vysmátýma očima. Ještě aby se nesmál, když je venku ažůro a já stejně vyšlápnu jedinou kaluž široko daleko. 
Na obloze ani mráček, fakt bych rád věděl, kde se tady vzala voda. 

Sotva jsem vešel do kanclu, už jsem na nějakou kaluž zapomněl, práce jako vždycky nad hlavu. Vloupačky, přepadení, zatoulané babičky, poničené fasády. Všechno možný, na co si jen dokážete vzpomenout. 

Jo práce policajta má svoje kouzlo. 

Do kanclu mi přišel šéf, evidentně mu jeho již ne zrovna nová známost, opět vylepšila pondělí. Ono zkuste se s manželkou po dvaceti letech nepohádat. 
"Máme tu novej případ, mrtvola v činžáku a protože seš tady dneska jedinej co se směje, je to tvoje" díky kapitáne. Fakt díky. 

Jo činžák to byl starej omšelej, plnej starousedlíků, průměrný věk nájemníků se odkazoval někam na stavbu prvních pyramid. Jeden by si řekl, že tím se zvyšuje šance na to, že si starci všímají všeho podezřelého kolem sebe. Ale pravda je taková, že dnes již nenahrazují monitorovací systém jako dřív. Dneska jediná ulice, které věnují pozornost, je ta na Nově. 

Dorazil jsem na místo činu.

"No do prdele...!" snídaně mi cákla na boty. 
Chlapci z laborky měli opravdu napilno. Byt vypadal jako úvodní scéna z Dextera. Všude po stěnách stříkance krve, už na chodbě jsem viděl bezprizorní ruku. Tak tohle teda byla divoká párty. 

Projít si celý byt mi vystačilo na několik zničených pondělků dopředu. Hlava se našla v záchodě, jedna noha byla ledabyle zavěšená na lustru, druhá se krčila v koutě. Heh, noha se krčila v koutě. Moje mysl si zase ulehčuje tíživou situaci blbými fórky. 

 "Tak co tady máme pánové?" začal jsem klasické kolečko urážení. 
"Unesený štěně ty vole" 
"No, abysme se taky jednou neposrali že jo." miluju když se potkáme s Honzou na případu. Je to náš forenzní specialista. 

"Hele motiv nechám na tobě, ale podle mýho skromnýho názoru, kterej by ti měl bejt svatej, ti můžu říct, že tohle je pěkně ... " 
"Hluboká sračka" řekli jsme dvojhlasem. 
Usmáli jsme se a já se začal dívat kolem sebe. 
Nejzajímavější na všem bylo, že krom roztrhaného těla a nové výmalby, tu na první pohled nic nechybělo. 
Nebyl tu jediný vytažený šuplík, žádné rozházené věci, prostě nic co by nasvědčovalo, že by šlo o nějakou majetkovou záležitost. 
"Tak tohle jsem ještě neviděl" ozvalo se ze záchodu, kde byla v míse zatrůněná hlava. 
"Schází mi mozek." 
"S tim ti nikdo nepomůže" ozvalo se z chodby. 
"Debile" prásklo zpátky. 

Hlava byla doslova dutá, vydlabaná. Mozek nikde.

Na místě činu jsme strávili dlouhé hodiny, ohledávali, fotili, přemýšleli. Byl čas se s tím vrátit do kanceláře a začít se probírat vším, co jsme našli. 

Když jsem šel k autu, měl jsem neustále pocit, že mně někdo sleduje. Znáte to, takové to když se vám z ničeho nic ježí chlupy na zátylku. 
Chvíli jsem se rozhlížel, ale nic podezřelého jsem nezahlédl.