Kaluž

Jeep

"Je konec brácho, odešel." 

Pořád ještě pořádně nevidím. Všechno je v mlze ať se podívám kam chci, mlíko a rozostřené tvary. Nebudu lhát už jsem z toho nevrlej. 
Odpočívám na posteli, chlapík co mi nechce říct svoje jméno za mnou nechodí. Asi čeká, až se moje tělo dovyvine. Na což popravdě čekáme oba dva. Nevěřili byste jak moc se těším na takovou základní věc, jako je dojít si v klidu na hajzl.
Můj mozek nemá na práci nic jiného, než mi přehrávat různé úseky mého života. Čím blbější vzpomínka, tím živější je její obraz. 

2013 
Špatnej rok, o práci člověk sotva zavadil, zrovna se mi zhroutil celý svět. Nevím z čeho zaplatit nájem, na jídlo není. Ať zkouším co zkouším všude je obsazeno nebo se mi určitě ozvou.  Zoufalá situace, která byla nakloněna zoufalým řešením. 

Jednoho dne mi zazvonil telefon.

"Čau co děláš?" 
"Nic, válím si prdel na gauči a čumim na pracovní inzeráty" 
"No tak už nemusíš, mám pro tebe práci a sakra dobře placenou" 

"Kde je ale?" 
"Není to uplně bezpečný" 
...
...
"Beru"

Nebylo na výběr, buď žrát kamení, nebo zkusit ne tak uplně bezpečnou práci. Dozveděl jsem se, že se jedná o ochranu osob. Pracháči co se rozhodli vyjet si na méně bezpečnej výlet, udělat si pár selfies ve válečnejch zónách. Hlavně, aby bylo o čem mluvit na golfovém hřišti. Doprovod? Jen maso do mlejnku. Zatraceně dobře placený maso do mlejnku. 

Somálsko, doporučuju navštívit pokud se chcete podívat, kam putujou vaše peníze z dobročinnosti. Jen mi někdo ještě musí vysvětlit jak uplakanejm dětem pomůže bedna munice a kalašnikov. Ale pořád lepší než laiky pod obrázkama, s touhle výbavou si jednou na nějaký to jídlo určitě vydělaj. 

"Vítejte v díře pánové" promluvil na nás bodrý hlas velitele místního tábora. 
"Za dvacet máme v hlavním stanu briefing, doražte včas" 
"Ano pane" odpověděla sborem naše čtveřice. 

Úkol byl snadný, dovést v opancéřovaném Jeapu Grand Cherokee klienta na "safari" hošan si chtěl picnout svýho povstalce. Jo válka a pracháči, to je vždycky špatná kombinace. Můžete s tím nesouhlasit, můžete proti tomu namítat, ale to je tak vše, co s tím můžete dělat. 

Procházeli jsme si Indiána, tak jsme pojmenovali naše vozítko. Okna nejdou otevřít, v každém je průzor, do kterého můžete strčit hlaveň pušky. Výhoda je, že to slouží jako opěrka. Nevýhoda je že nemáte moc manévrovacího prostoru a když vám něco zasere okno, tak vidíte uplný hovno. 

Samotná akce proběhla v klidu. Klienta jsme dovezli na kopec, tam zalehnul do vysoké vyschlé trávy a přibližně po hodině válení se ozval výstřel. Někde v dálce se rozcákla hlava po nečekaném setkání se střelou ráže .223 něpěknej pohled. 

Cestou zpátky už jsme štěstí neměli, scházelo nám dobrých padesát kilometrů do bezpečné zóny a v tom se nám do přední kapoty opřela sprška střel. 
Nic nezajiskřilo jak se tak psává. Jen to bylo několik docela hlasitých ran, které nám nepěkně poškrábali lak na autě. 

Řidič sešlápl plyn na podlahu a motor Indiána zařval jako raněné zvíře. Akcelerace nás všechny zarazila do sedaček. Snažili jsme se mít oči do všech stran a hledali jsme odkud to přišlo. Další sprška se prohnala přes boční okénka na mé straně. Klikař od mala.  
Klient už neměl tolik nadšení jako po svém prvním výstřelu. Schoulil se někam pod sedačky a střídavě měnil barvy. 
"Chtěl sis zastřílet, tak to tady máš" pomyslel jsem si a moje srdce bušilo jako o závod. Jestli jsem měl strach? Ne. Byl jsem posranej až za ušima. Ale nemohl jsem si dovolit takovej luxus jako on a nastavit se do polohy plodu. 

Další zabušení do oken na mé straně. Sakra kolik toho ještě vydrží? Stále jsme nic neviděli. 
Až najednou za náma z prachu vyjelo auto, s lafetovaným kulometem na korbě. Každý kdo si toho všimnul se mírně opotil. 
Podle toho jak kolem nás létala hromada vystřelené munice, bylo poznat, že střelec vsadil na místní oblíbenou metodu, spray and pray. Ta spočívá v tom, že se snaží aspoň držet směr kam to sází.

Naštěstí pro nás. 

Opětovali jsme palbu zadním oknem co to šlo, ale v té rychlosti a s nerovností vozovky, můžeme li tomu tak říkat, se nedalo o mířené střelbě ani mluvit. 

A jak se za chvíli ukázalo, tak mechanici s náma pěkně vyjebali, pneu nebylo tak kvalitní jako zbytek vozu. 

"Rupla nám guma, co budeme dělat!" zařvala jednička na sedadle spolujezdce. 
"Chovat pičo" zařval řidič a ze všech sil se rval s volantem, aby nás udržel v požadovaném směru. Přes jeho veškerou snahu jsme šli do smyku a několikrát přes boudu. Nejhorší byl zvuk vysypaného skla. Jedno nebo více balistických skel šlo do kopru. Takže zůstat v autě a počkat na záchranu nepůjde. 

Indián dokončil kotrmelce a zůstal střechou dolů. 

Všichni stále v těžkém šoku, snažili jsme se dostat z bezpečnostních pásů. Celý svět se mi motal a v těle jsem snad neměl jedinou kost, která by nebolela. Asi jsem se někde během kutálení pozvracel. Inu stane se. 

"Jedna dobrý"
"Dva dobrý, klient dejchá"
"Tři dobrý"
"Čtyři dobrý"

Jednička začal řvát do vysílačky žádost o podporu. Tohle bude klienta stát hodně peněz. Ale věděl do čeho jde a podepsal souhlas s případným plněním nezbytných výloh. Vrtulník se právě teď stal jednou z nich. 

"Za deset nás vyzvednou" 

Deset minut, to je dlouhá doba. 

Vysoukali jsme z auta a zaujali palebné pozice. To nám zabralo první minutu, během které do pravé strany Indiána neúnavně bušil rej různých střel. Klienta jsme opřeli o auto. Jednička brala stranu u motoru, dvojka u kufru. Já hlídal otevřený prostor před námi a čtyřka se staral o klienta. 

Jak bezmyšlenkovitě stříleli po nás, od nás se vracelo, jen když si byl střelec jistý. Omezený počet munice je otravná záležitost. Chtěl bych si náboje domejšlet jako Arnold v osmdesátejch letech. 

Jednička to koupil. Musel jsem se s ním vystřídat. A doufat, že nám nikdo nevletí do zad. Kde byl do teď klid. Smrdí mi to jako past, ale nápor byl na jednoho střelce moc silný. 

Medic okamžitě drapnul jedničku za nohy a stáhl ho mimo palebné pole. 

"Tady nevydržíme kurva! Zařvala dvojka, musíme se někam stáhnout." 
"Zamítá se" odpověděl medic "přesun nedá" 
Já mlčel a střílel. Klient plakal. Hrdina. 

Medic rutině projel jedničce celé tělo rukama a hledal kudy teče. Našel zástřel pod vestou. Zatáhl za rychloodhoz na vestě a ta se na něm rozpadla na díly. Odhodil přední plát roztrhnul košili, dál jsem nemohl sledovat. Střela se předemnou zakousla do země a vyhodila mi do obličeje obláček prachu. 
Začal jsem se tou sračkou dusit a vletělo mi to do očí. Mžoural jsem před sebe, po jednotlivejch ranách opětoval palbu prakticky na slepo. 

Při protírání si očí o ramena jsem postřehl jak medic rve do jedničky gázu a bodá mu do nohy nějaký svinstvo. Jednička křičí jako šílenej, což je dobře. Je při vědomí takže dejchá. 

Nemám nejmenší představu jestli jsme někoho trefili, podle toho, že nepřátelská palba polevuje, se dá usoudit hovno. Můžou vyčkávat, můžou bejt tuhý, můžou nabíjet, můžou dělat absolutně cokoliv. 
"Dva prázný jeden plnej, hoď mi munici" zahlásila dvojka. Medic po něm mrsknul vrchní část vesty, kterou sundal z jedničky. Dvojka si vytáhla dva zásobníky a další dva hodil k mému boku. Cítil jsem jejich náraz. 

Dvojka si před sebe narval zbytek vesty jako pasivní ochranu. 

"Jak je na tom jednička" zakřičel jsem. 
"Nikdy mi nebylo líp ty kokote" zakřičel, aby si ulevil. 
"Dobrý, dejchá" 

V dálce už byl slyšet rotor.  "Kavalerie je na cestě" zaradoval jsem se. Jako by útočníci věděli, že mají poslední chvíle na rozhodnutí celého střetu, vzali nás totálním frontálním útokem. Teď už jsem věděl kdy jsem trefil a kdy ne. Co bylo horší, někteří si táhli RPGéčka na hrbu. 
"Stáhnout!" zařvali jsme s dvojkou současně. Já jsem drapnul klienta a dělal mu svým tělem štít, utíkal jsem směrem odkud už z dálky byl vidět vrtulník.
Dvojka si hodil jedničku přes rameno, za což se mu kamarád odvděčil posráním se bolestí a nadáváním. Medic kryl jejich ústup zběsilou palbou. 
RPG prásklo do Indiána. Vrtulník spustil bandurskou. 
My utíkali.  Klient ječel jako malá holka. A pak se to stalo.

Jako z blbýho filmu. 

Jedna zbloudilá trefila dvojku, parťák mu upadl na zem. On s ním. Medic k nim doběhl. Jednička i přes veškerou bolest drapnul pušku a začal střílet na Somálce. 
Medik zaklekl a střílel taky. 

Náš odvoz začal přistávat. 

Drapli jsme dvojku a táhli ho do vrtulníku. Hned jak byl naloženej sáhyb z posránkova. Do spodku vrtulníku bubnovaly střely, kolem neškodně proletělo několik RPGéček. 

Držel jsem dvojce hlavu, zatím co na něm medic hledal díru. Osádka helikoptéry se zatím starala o zraněnou jedničku.
V tom jsem mu pustil hlavu a podíval se na svoje ruce. Rukavice jsem měl nasáklé krví. 
Střela se mu dostala pod helmu, proto nebylo vidět žádné zranění a na nic nereagoval.

"Je konec brácho, odešel."