Kaluž

Sen

"Do jakýho průseru jsem se to namočil?" 

Ležím na posteli, moje hlava neuvěřitelně bolí. Poslední co si pamatuju byl záblesk hořícího střelného prachu a ránu do hlavy, jako když vás přejede kamion. 

"Vítejte ..." 
"V roklince pane Andersone?" vyhuhlal jsem na tvar hlavy, který se nademnou naklonil. Chtěl bych ho popsat, aspoň přibližně. Ale byl to jen flek s hubou moc nahlas. 

"Raději si ještě pospěte" řekl mi flek a já cítil, jak mi něco proudí do žil. Prakticky okamžitě se mi začal zdát sen. 

Jsou dva a zároveň jeden. Ona a on. Kolem nich voda, spousta, spousta průzračné vody, nebál bych se jí napít. Je tak čirá, že se těžko dá odhadnout jak hluboko sahá. Metry nebo kilometry? Nevím, ale její odlesky jsou kouzelné. 
Dvojice je pod její hladinou. Na první pohled jsou v ní lapení, jakoby je nějaká přírodní síla nechtěla pustit. 
Na ten druhý pohled, podrobnější. Jsou pod vodou spokojení, usmívají se, tančí spolu v rytmu proudu. Nejsou to obyčejní lidé. Mezi prsty mají blány a za krkem žábry. 
Jejich vzájemné pohledy jsou plné něhy, touhy, porozumění a žádosti. Těla se jim proplétají, ruce hladí, tváře mluví beze slov. Jsou šťastní. 

Modrý a Růžová. 

Když zvednu zrak, vidím všude kolem vysoké duny z písku. Slunce vytváří dojem, že se vlní. Přitom jediné co je v pohybu je pouštní prach, který zvedá vítr. Malebně překrásná oáza klidu a života uprostřed nehostinné krajiny. 

Cítím že je něco v nepořádku. Modrý a Růžová již nejsou ve vodě. Její hladina není průzračná, ale zakalená. Smrdí na míle daleko. Jako by v ní nikdy nebylo nic živého. 
Pomyslím na ně a vtáhne mě do sebe neproniknuvší tma, je tak hustá a lepkavá, dusím se v ní. 
Najednou stojím uprostřed nějakého chrámu. Podle soch v něm, usuzuji, že jsem v Egyptě. Projde mnou strážný. Je to divný pocit i na sen. 

Slyším hlasy, něco říkají, ale nerozumím jim ani slovo. Z tónu usoudím, že se jedná o něco naléhavého. 

Strážný který mnou prošel se právě rozprásknul o zeď. Vidím Modrého, jak bojuje s několika muži. Je ve značné nevýhodě. Vidím i Růžovou. Modrý se jí snaží schovat za své tělo a díky tomu schytá několik ošklivých úderů. Má po těle sečné a bodné rány, ale nezdá se, že by jej to nějak omezovalo. Při každém zásahu který inkasuje, je zuřivější a lítější. 

Strašlivý protivník. 

Chodnou přibíhají další lidé, nejpíše vojáci. Doráží na mileneckou dvojici. Růžová je zraněná jak se zdá, proto nebojuje. Vidím to jasně, v útrobách má zaražené kopí a i přes veškerou snahu, se jí ho nedaří vytáhnout z břicha ven. 

Boj pokračuje, už se pomalu zdá, že Modrý bude poražen, ale v tom se odněkud vynořila žena ve zvláštním rouchu. Bylo modré barvy, lemované zlatou výšivkou. Hlavu měla zakrytou kápí, která evokovala krokodýlí hlavu a v rukou nesla velkou nádobu s vodou. 
Do hrudi se jí zapíchl šíp, pak další a další. Klesla na kolena. 
Poslednímu skutku svého života věnovala veškerou svou sílu. Zakřičela tak nahlas, že se na ní všichni na maličký okamžik otočili. Vrhla nádobu s vodou k nohám Růžové. 
Nádoba se rozbila na stovky ostrých střípků. Života dárná tekutina se rozlila po podlaze. 

Další šíp jí trefil do srdce, žena padla obličejem k zemi a přestala jevit známky života. Růžová se doplazila pár metrů k vodě a položila do ní svou dlaň. V ten stejný okamžik se do ní vpila veškerá tekutina. Růžová se postavila na nohy a začalo peklo. 

Odstrčila Modrého do bezpečné vzdálenosti. Ten se s úlevou posadil na zem vedle padlé ženy a pohladil jí po vlasech. Něco jí řekl. Opět jsem nevěděl co, jeho hlas zněl tak smutně a vděčně, že jsem skoro začal brečet. Políbil ji na čelo a ženu doslova odvál vítr. Zůstalo po ní jen prázdné roucho do kterého se vpíjely dvě třpitivé slzy Modrého.