The Lost

🌨️ 1. ⛅

Lepší obrázek jsem pro Vás nenašla :'D

Znovu jsem se snažil ošálit svou mysl a převést ji do stavu, kdy jsem byl JÁ tím vůdcem, kdo rozdával rozkazy a kdo si mohl dělat cokoliv, co by se mu zrovna přilepilo pod jazyk. V tomhle případě bych provedl ovládnutí svých myšlenek k jejich donucení mi před vlastní oči zahrnout krásné vzpomínky, smutné události, nepříjemné zkušenosti, nechutná zjištění, či roztomilá překvapení, abych si tím tak nechal rozšlapat pomale jdoucí čas, který ubíjel mou již dávno zpřetrhanou trpělivost. Tolik jsem si přál čas zrychlit, ale žádný zázrak se mi nevykonal, což jsem zanedlouho se zklamáním zjistil a přijal to pod svoje jméno i s malou hranou hrdostí.
Nezasloužím si totiž blahodárný dar od Uspenskijkýho. Na to jsem asi příliš zlý..

A proč jsem si to vlastně tolik přál?
To protože jsem se nudil.

Bylo všeobecně v Rudé moci známé, že jsem takový ten typ ruského chrta, který ze srdce nenávidí nudu - nehledě na to by ho ta nuda možná dohnala až k parožím Dostoyevskýho. 

...

Pohybovali jsme se v tu chvíli v lesíku, nedaleko Ostrůvku, upevněného z části na hornatém terénu; dole v údolí protékal široký tok a ačkoliv rychle proudil, při svých březích bývala voda lehce zamrzlá, neb dneškem se nestala nějaká výjimka. Vrstvička ledu zakrývala okraje tekoucí masy čiré kapaliny. Taktéž vlivem zmíněné vody byla některá tato místa průhledná, nikoliv bílá, jak je zvykem. Šlo v nich často vidět svižné pohyby malinkých rybiček.
Alfovic štěňata to tu hrozně zbožňovala a samotný Alfa mě sem dnes vyslal společně s dvojicí chrtů, kvůli ranní hlídce; to abychom zkontrolovali a případně nově vyznačili pachové značky, jenž zeslábly a nenosily tak svůj důležitý význam proti cizincům a vetřelcům. Nebe bylo tentokrát čisté, poseté posledními viditelnými hvězdami a na našem východu se pomalu prodíral na oblohu ohnivý žár. Opatrně jsem naši skupinku hlídkařů znuděně vedl ze strmého kopce směrem k řece, kde jsme často vídali ty naše ''nezvané''.
Jiní by řekli: že je to přece super - scházet kopec... ?
Já ale ne.
Řeka a celá její délka byla hojným místem pro zvýšené počty zvířat a psů. Někdy se tam proto perfektně lovilo, jindy těžce bojovalo.
Jiní by opět řekli: že je to přece super - lovit nebo bojovat...?
Já ale ne.
Poslední dobou jsem byl nadmíru přešlý, bez chuti k životu, nespokojený a nepříjemný. Důvody jsem se snažil v sobě hledat už dlouho, jenomže výsledek mi byl stále vzdálen a nebylo ho tedy jak chytit a rozbalit..

''Poslyš, Care?'' ozvalo se mi za najednou zády. Byla to Freshka, mladá a svěží fena, která byla stejně stará jako její bratr Fritz. Nechyběl při této malé výpravě a potichu našlapával za námi jako poslední mezi nízkým porostem, ''Co tam dole očekáváš?'' ptala se.

''Nerozumím otázce.'' zalhal jsem v rychlý moment, poněvadž jsem se v tu chvíli zkoušel při sestupování soustředit jen na to, aby mi jedna z pacek ve sněhu nepodklouzla, a já bych se tedy celý nesvalil z kopce dolů. Zároveň jsem však myslel na tu srdce-otravnou nudu. Přinášela mi větší pocit úzkosti, až ztrátu normálního myšlení, nu a tak jsem Freshku skoro schválně ignoroval.

''Co tam prostě očekáváš za zvířata?'' zopakovala bez rozeznaných emocí.

''Nevím, Fresh.'' nechtěl jsem být na ni zlý, jenomže jsem neměl chuť ji odpovídat. Přišlo mi to jako velice otravná a bezvýznamná konverzace na svém vzestupu; v podstatě nic, co bych zkrátka řešil. Privilegoval jsem namísto toho svůj plán
... svůj náhlý konec.
Ano! Nuda zmizí, protože s ním odejde i můj starý život. Přelstím Dostoyevskýho a svou smrt počínaje dneškem pouze sehraji.