The Lost

Prolog

Něco neznámého mě chytilo za srdce a řeklo mi:
,,Stůj! Tady zůstaň.
Čekej.''
Ale opravdu je to místo, kde jsem měl čekat?
A vlastně na co čekat?

Unikaly mi dlouhé proutky svých myšlenek a vzpomínek. Rozletěly se do vzduchu pryč a já je neměl šanci ani pochytat zpět.
Rozutekly se jako zajíci.
V tu chvíli jsem se ocitl vyprázdněn v neznámém lese a dokonce i ty největší detaily mi byly najednou totálně cizí.
Sníh.
Spadlé jehličí.
Vůně kůry stromů.
Mé drápky.
Instinkty lovce.
Život.
A víc..
Už jsem nebyl nikým jiným, než prázdným psem, co ho chytilo něco za slabé srdíčko a převládá v něm - v té vyschlé schránce čím dál větší panika.
Co a co se mi snažilo ukázat nebo říct?
Co se to vůbec děje?
Co?
Co?!
Milión dalších uniklých otázek už mezitím zcela rozeseté v nočním prachu stvořily druhé nebe. Jenomže bylo mi to tak nepříjemné, až jsem si z toho začal kousat zubama vlastní špičku jazyka;
DOST nepříjemné.. nevědět a najednou nemít nad sebou absolutní kontrolu!
Ztrácel jsem se..
Propadal do hlubin a ani jsem necuknul; pouze jsem stál, strachem mi hrabalo, i když to na oko nešlo nejdřív poznat.
Nestává se přece jen tak často, že existence dané bytosti se v základech začne rozpadat, umírat v agónii mezi svými sutinami a trvá mu navíc dlouho, než se všechno v něm konečně vypne, umře a nepřestane se již tak trápit,
... ani ne bolestí, načež tím odporným strachem..
Z protrhlé kůže paniky jsem nakonec vniknul do hlubin naprosté destrukce.
Odumření svalů a myšlení.
Vypínal jsem se.
Viděl jsem poté ve mžiku rychlé záblesky z přírody; byly jako blesky, které mi řezaly oči a nakonec mě jejich prostá bílá barva perfektně oslepila při pouhém mrknutí.
Nemohl jsem si pomoct. Začal jsem nereálně pištět jako nějaké štěně!
Povolily mi však i nohy a hlas.
Mé bezvládné tělo padalo rovnou do sněhu.
Neviděl jsem.
Necítil.
Nemluvil.
Nedýchal.
Pouze slyšel ta její slova, která předtím vycházela z útlé, dlouhé tlamy oné neznámé, a rázně mi šeptaly pro varování,

,,Zapomněl jsi..''

. • ❄ • .

V tu chvíli jsem se probudil do té skutečné reality. Zrak jsem zrychleně upíral na chrty, jenž se k sobě lepili, aby ve spánku neztratili hřejivé teplo, co v sobě uskladňovali a rozdávali jej ve velkém svým blízkým.
Celá naše smečka totiž přespávala pod širým nebem, ukryti mezi stromama, kde však stále byl sníh a foukal zdivočele vítr.

Zkontroloval jsem svůj nezraněný jazyk a pak si šeptal pro sebe,

''Byl to jenom sen. Byl to... vážně... jenom další přihloupý sen, Care.
Sice krapet jiný, ale stále stejný ve své podstatě.'' mimo mluvení jsem pár sekund odhadoval i to, na co jsem se ještě vlastně zmohl.
Zda-li se třeba zkusit zvednout a projít se? Ne, nic.
Nevydržel jsem mít ani oči zcela otevřené, natož zůstat uprostřed noci vzhůru.
Netrvalo tedy dlouho, co jsem opět hlavu položil na srst jiného chrta a usnul ve stejné poloze, než jsem se probudil.

V podstatě tak jako každý takový sen jsem i dnes tento lhostejně zahodil za hlavu kvůli svému zamotanému průběhu, kterému jsem nerozumměl.
Ale ta slova feny jsem si i tak perfektně zapamatoval, nebýt své jednoduchosti.

Hello!
Tak.. jsem tady nečekaně s úplně novou knížkou a ani jsem vás o tom neinformovala 😶😅 .
Snad mi to odpustíte!
Jinak doufám, že prolog není zas takový ehm..
cringe ~
A i přes pár přehlédnutých gramatických chyb tento příběh přijměte v dobrém do svých vzpomínek :D
Info o této knížce zveřejním v mém [Obecném] infu a nezapomeňte juknout i na Ravenne97 !
Luna6∞74