Dva dny na orbitě

ostrov velikosti nezměrné

Právě ona voda se nám málem stala osudnou. Všichni ví že se s elektronikou nepřátelí. Jako vždy šlo o Dominikovu chybu. Hra ho tak bavila, že křičel „Té vody je strašně málo" a vylil do prostoru celou láhev. Koule tekutiny se začala nebezpečně blížit k M.At.Y.Á.Š.ovu procesoru. On zrovna navigoval loď kolem skupiny asteroidů. Voda jej zkratovala. Mělo to i pozitivní zprávu. Zničená byla pouze navigace, ale tu zrovna loď potřebovala. Nastala nejrychlejší evakuace v našem životě a výskok z Anduly neznamenal oproti tomu nic. Voda zničila i ovládání dveří. Jediné otevřené zůstaly po našem výletu s Karlem. Všude houkali sirény a světla červeně svítila a všichni bez hlásku navlékali skafandry. My dva už v oblékání zběhlí jsme pomáhali ostatním. V tom se loď začala třást nárazem o menší asteroidy a M.At.Y.Á.Š. hlásil proražení levého boku, to naklonilo plavidlo doleva a setrvačnost nás natlačila na Tonyho. Průhledný displej začal poukazovat na pokles vnějšího tlaku, věci proto začalaly zběsile létat do Tobiášem lechce vypáčených dveří. V tom jsem si všiml jakýchsi desek. Neměl jsem tušení co v nich může být, proto jsem je popadl a strčil do kapsy. Měl jsem pocit že může být zajímavá. Z přemýšlení mne vytrhl Karel ,, Nemá to cenu víc to neotevřu!" a Tony dostal nápad „ Naše jediná šance připoutat se na sedačky a čekat,". Ta slova sice šla z jeho mikrofonu do mých sluchátek, ale i tak jsem je začínal slyšet mlhavě. Mému celkovému stavu nepřispíval ani strach a ani neustálé otřesy. Z posledních sil jsem si zapnul pásy a ihned poté nastala tma...... V bezvědomí zůstala posádka celých deset minut. Jako první se probudil Tobiáš a nemohl uvěřit tomu co viděl. Za čímsi proraženou dírou zahlédl zcela sešrotovaný záchraný modul a to mu vyrazilo dech.