Stín #2

Nikdy jsem nevěřila na démony. Ani jako malá, ani jako starší. Zkrátka jsem patřila mezi určitý typ lidí, kterým takové věci přijdou jenom jako nesmysl a úžasné výmysly pro strašení a lekání.

Pak jsem při pečení dortu vyvolala démona. Zničil půlku domu a popálil mě, ale podařilo se mi ho zahnat.

Nevěřili mi, samozřejmě. Když jsem rodičům a bratrovi u večeře (a následného dezertu v podobě dortu) líčila, co se stalo, dívali se na mě jako na blázna. Ukazovala jsem jim i své popáleniny. Problém byl v tom, že nikdo kromě mě v nich neviděl dlouhé prsty, jen normální flek, načež prohlásili, že jsem si to musela způsobit při manipulaci s troubou. (Jako bych byla neschopná. Hořelo u nás jenom jednou a já za to mohla jenom částečně!)

Aby toho nebylo málo, bratr se mě zeptal, jestli jsem do těsta náhodou nepřimíchala PCP, což je anestetikum, které naše mamka, veterinářka, používá, ale zároveň se jedná i o návykovou látku způsobující halucinace – a shodou náhod totiž před několika dny z její ordinace zmizelo hned několik gramů PCP. (Po tomto prohlášení se na nás dva táta díval, jako kdyby zvažoval, kde udělal chybu.)

Ale nakonec jsme, i přes všechny mé protesty, zajeli do nemocnice, kde mi ruku prohlédli (a bědovali nad tím, že jsem nejela hned, protože se mi do místa popálení mohla dostat infekce a další různé hnusy). Samozřejmě, že chtěli vědět, jak se to stalo. Tak jsem jim to taky řekla a máma jim ukázala fotografie rozbitého obýváku.

Takže mne poslali ještě na CT mozku, aby zjistili, jestli čirou náhodou nemám nějakou nemoc, ale jelikož se ukázalo, že jsem naprosto zdravá, poslali mě domů. (Naneštěstí s obrovským účtem, protože tohle pojišťovna prostě neplatí.)

Všechno bylo v pořádku přesně jeden týden.

Dokud se ten démon neobjevil znova.

Přímo ve škole. Zrovna jsme psali těžkou písemku z matiky. Náš matikář je shodou náhod silný věřící, ale upřímně, dle mého skromného názoru má blíž k Satanovi než Bohu.

Lámala jsem si hlavu s nejtěžším příkladem, ale všechny ty odmocniny a mocniny, vektory, zlomky a tak podobně, mi nic neříkaly. Jen jsem tupě hleděla na papír, propisku v ruce, a přemýšlela, jak s tím pohnout.

„Musíš to odmocnit," ozvalo se najednou zprava a rozhodně to nebylo šeptem.

Nedovedete si představit, jak jsem se lekla. Ucukla jsem na levou stranu tak prudce, až jsem z té židle spadla. Větší šok přišel ve chvíli, kdy jsem zpozorovala, že na mé lavici líně a jako by se nechumelilo sedí znova tentýž démon, jehož jsem vyvolala tehdy při zdobení dortu. Stejné dlouhé nohy i ruce, stejné rohy, drápy, křídla, ohnivé oči. Bytost stínů a kouře.

„Můžete přestat šaškovat alespoň uprostřed písemky?!" vykřikl rozhořčeně učitel za doprovodu nechápavých a pobavených pohledů ostatních. „Mám vám snad rovnou napsat pětku?"

„P-pardon," zamumlala jsem a usadila se zpět na židli, ačkoli jsem se odtáhla až na kraj lavice.

„Odmocni to," řekl znova démon a ukázal na čísla na papíře.

Věnovala jsem mu jeden pohled, ale neměla jsem co ztratit. Tak jsem ho, kdo ví proč, poslechla. S koncem vyučovací hodiny zase zmizel.

Takže během hodiny matiky jsem nějakým záhadným způsobem vyvolala démona. Jen jestli za to nemohl náš učitel, poznamenal bratr, když jsem rodině opět vyprávěla, co se mi stalo, a oni na mě opět zírali jako na blázna.