Stín #2

Stín #4

Co vznikne, když se Darow snaží vyrovnat s pondělním návratem do školy? Přesně. Další část k Stínovi. 

„Takže si to vyjasníme," prohlásil démon už asi posté za poslední dvě hodiny. (Ve skutečnosti to bylo vlastně potřetí, ale já jsem byla natolik zaneprázdněná děláním jiných, důležitějších věcí, že jsem tu konverzaci nikdy nedokončila a museli jsme začít odznova.) „Celý svět se uzavřel kvůli nějakému netopýřímu viru –"

„Není to netopýří vir, ale koronavirus. Původ je nejasný. Někteří si myslí, že pochází z laboratoří."

Démon na mě zazíral, ale pak naštvaně zafuněl. Několik ohnivých jiskřiček mi dopadlo na rameno a já je klidně smetla pryč. „Fajn. Celý svět se uzavřel kvůli nějakému netopýrsko-lidsko-umělému viru, studentům v podstatě bylo odebráno právo na vzdělání, protože úroveň distanční výuky je téměř nulová. Lidé přišli o právo se svobodně pohybovat a uspokojovat své potřeby – nehledej v tom nic úchylného, tohle je vážná konverzace –, několikrát se všechno zavřelo a zase otevřelo, z ministerstva zdravotnictví je stala politická tetralogie, lidi jsou v podstatě nuceni se nechat očkovat, aby mohli dělat prakticky cokoli bez antigenních testů, a vy se teď po plus mínus osmi měsících vracíte do školy, přímo do středu sociálního pekla. Po tom, co jste byli přes půl roku odříznutí od většiny společenských kontaktů. A vracíte se v červnu, kdy začíná léto, takže se prostě budete dusit v rouškách nebo respirátorech."

Odhodila jsem tričko na hromadu, jíž jsem pokřtila na „moc barevné na to, abych to na sobě měla v̶ ̶d̶e̶n̶ ̶s̶v̶é̶h̶o̶ ̶p̶o̶h̶ř̶b̶u̶  první školní den" a znuděně k němu pootočila hlavu: „Shrnul jsi to dokonale. Jen jsi zapomněl na tu trilogii lockdownů."

Démon na mě zíral, jako bych snad spadla z vesmíru. Což mi připadalo vtipné, protože to on tak nějak pocházel z jiné spirituálně-mentální dimenze než lidi obývající Zemi. „To jsou smrtelníci vážně tak pitomí?" žasl.

„Víš, tuhle otázku si kladu od chvíle, co jsem viděla svého bratra, jak si do misky nejprve lije mlíko a až potom sype cereálie." Až teď jsem se na něj otočila úplně. K tělu jsem si tiskla černé, cudné šaty. „Co tohle?"

„Jdeš do kostela, nebo do školy? Vypadá to jako sváteční šaty jeptišky. Proč máš tohle vůbec v šatníku?"

Nevrle jsem šaty odhodila pryč. Věděla jsem, že něco takového řekne. „Dala mi je mamka," vysvětlila jsem. „Navíc, kdo ví, třeba je k něčemu použiju. Někdy."

Zkřížil si ruce na hrudi. „Jo, leda kdybys mě v nich chtěla poslat zpátky do Zapovězené říše. To ať tě ani nenapadne, Země je mnohem zajímavější. Až se vrátím domů, využiju veškeré své hodiny pozorování a napíšu knihu o lidském chování a stupiditě."

„Jen když mě napíšeš jako spoluautora."

„Neboj se, jsi jedním z mých výzkumných objektů."

Mrskla jsem po něm polštářem, který mi zrovna příhodně padl pod ruku. „No dovol?!"

Ramena se mu zachvěla, křídla na zádech lehce zatřepotala a já poznala, že se mi potichu směje. „Promiň, ale zrovna včera sis strčila propisu do čaje, namísto abys ji vrátila do patřičné přihrádky. Jaký normální člověk tohle dělá?"

„Každý! Nehody se stávají! Bylo to omylem!"

„Dva dny předtím jsi nabourala do skříně. Jen tak na cestě do koupelny, prostě jsi do té komody naběhla. To rozhodně zní naprosto normálně," poznamenal sarkasticky. Nebylo to fér, jakožto tisíciletá bytost z jiného světa by vlastně ani neměl vědět, co sarkasmus je, a přesto ho používal v každé třetí větě.