Stín #2

Stín #3

Někteří z vás chtěli pokračování... Tak tady máte takovou valentýnskou blbost, snad alespoň trochu pobaví. Když to zpětně pročítám, přemýšlím, pod vlivem čeho jsem byla... Ehm. :D
Nedává to vůbec žádný smysl. Ale i tak si to užijte.

„Šťastného Válentýna!"

„Vypadni!"

Hodila jsem polštář, aniž bych se dívala, kam mířím, a přetáhla si peřinu přes hlavu, když cosi s tlumenou ránou dopadlo na zem. „Shodila sis mobil," informoval mě bratr.

Přetočila jsem se, tak prudce, že se mi podařilo z té postele spadnout. Zamrkala jsem a... „Blbče," zamumlala jsem. Mobil ležel v bezpečí na nočním stolku hned vedle postele, namísto něj jsem shodila jenom flašku s vodou.

„Promiň, ségra," zazubil se a radši rychle vypadl z mého pokoje.

„A s tímhle trotlem já tu žiju," zahučela jsem, zvedajíc se z postele. „A ty co chceš?" Nevrle jsem se podívala na démona opírajícího se o můj šatník.

„Už jsem ti někdy řekl, jak úchvatně po ránu vypadáš?"

„Táhni k vodě," odsekla jsem. Protože démona do pekla poslat nemůžu. Ani ke všem čertům. Zato k vodě, kterou nemá rád...

Hodila jsem peřinu zpět na postel, a když jsem stála u ní, rovnou jsem si ustlala. Nedbala jsem na stínovou postavu, otevřela skříň a začala se přehrabovat v oblečení. Jako vždycky jsem sáhla po tom, co mi jako první padlo pod ruku. Tenhle ‚náhodný výběr' mimochodem končil tak, že jsem měla plus mínus deset trik, které jsem nosila stále dokola, protože kam se dává vyprané a poskládané prádlo? Nahoru na hromádku. A nebudete sahat dolů, čímž byste museli nadzvedávat všechno ostatní. Ne, po ránu prostě sáhnete po tom, co je nejblíž. Tečka.

Démon se poslušně otočil, abych měla soukromí a mohla se převléct. Už jsem si ho částečně vychovala a podařilo se mi naučit ho pár pravidel společenského chování jednadvacátého století. A hlavně lidí, protože on toho teda moc nevěděl.

Vyšla jsem z pokoje a zamířila do koupelny, které se démon od jistého incidentu vyhýbal téměř jako čert kříži. Což mi připomíná, že mne mamka opravdu vzala na vymýtání ďáblů. Celou tu hodinu a půl strávil můj milý démon v záchvatech smíchu nad neuvěřitelnou hloupostí lidské rasy a neskutečně se bavil komentováním každého vymýtačova kroku.

Ehm, jo. Rodiče to nakonec vzdali, a mamce jsem namluvila, že to, co se tehdy stalo u toho pana doktora, si jenom vymyslela z přepracovanosti. Spíš to přijala jako jediné možné řešení, protože kdo kdy slyšel o démonech posedajících náctileté dcery při pečení dortu.

Hloupost.

„Máte dneska nějaké plány?" zajímala se mamka, když jsem s bratrem usedla ke stolu.

Napila jsem se svého kakaa. „Dneska je čtvrtek, takže... ne. Jako každý jiný den, že."

„Ani na Valentýna?" povytáhla obočí.

Bratr se zasmál. „Já teda přijdu patrně až zítra."

„Konečně jsi pozval tu pěknou černovlásku, kterou miluješ už od prvního ročníku, ale zatím jste ‚jenom přátelé'?" uculila jsem se zpoza hrnku a sledovala, jak rudne. „Už bylo na čase."