Azkaban, aneb zavřeni za nevinnost✔

4.

Dívka se zhluboka nadechla a vydechla. ,, Až do dospělosti?" zeptala se ho.

,, Ne, utekl jsem. Ale to stačí, pojďme se bavit o něčem jiném." Navrhnul. Oba potichu přemýšleli.

,, Umíš vykouzlit patrona?" Zeptal se. Dívka vzpomínala na svého patrona v podobě psa jak se prohání po louce.
,, Ano, to umím. A ty?" Sirius ani neváhal s odpovědí ,, Ano, jo umím. A jakou má podobu? Ten můj je pes." vychrlil na dívku rychle.

,, Zpomal kanče, můj je taky pes. Ale o to tu nejde, jseš zvěromág?" zeptala se ho, doufajíc že řekne jo.
,, Protože jsem asi přišla na plán, jak se odtud dostat." dokončila.

,, Jo jsem zvěromág, ty jseš zvěromág? Já jsem od... počkat co? Ty jsi přišla na plán jak se odtud dostat??" dokončil a dívka mohla pouze hádat, podle jeho tónu hlasu, jak moc je momentálně v šoku.

,, Ale, když ho máš, proč neutečeš? Kdy si na něj přišla?" zeptal se opatrně nechtějíc dívku urazit.
Dívka se ušklíbla a stále s úšklebkem mu řekla: ,, Kdybych mohla, už tu nejsem tři roky. To zodpovídá tvou otázku, ne?" smutně se pro sebe usmála. Samozdřejmě že to zkoušela, ale nikdy se jí to nepovedlo, byla příliš slabá. Na tohle bylo potřeba dvou.

Ani ona sama netušila, jak moc jí bude trhat srdce jeden jediný den, kdy opustí Siriuse. Už nějakou dobu tušila, že to nebude ona, co zase pohlédne za zdi tohoto vězení, ale o to víc se snažila nabrat sil, aby se alespoň jedna nevinná duše dostala ven z tohoto pekla.

Dny ubíhaly, dny se měnily na měsíce a jak si tak spolu Katie a Sirius povídali, zjišťovali o sobě mnoho jiných věcí, oba se zamilovávali do toho druhého mnohem víc a víc. Až když se na stěně oběvila další a další dlouhá čárka, Katie si uvědomila svúj osud. Ona nemůže a ani nechce být ta, která ve své psí podobě uteče ven z Azkabanu. Musí to být Sirius. Tam venku na něj čeká mnohe víc lidí, kteří si zaslouží znát pravdu, ne na ni. Ona nemá nikoho.

Když spolu tihle dva strávili už pět let za stěnami toho hrozného místa, zbláznili se, ale láskou pro toho druhého. Neexistovalo nic co by to mohlo zastavit. A tak přec v tiché temnotě cel se pro tyto dva našlo světlo, malá naděje pro jejich duše a srdce, které dostávalo větší velikosti. Ani mozkomorové jim nemohli toto štěstí sebrat.

A tak spolu trávili čas, bavili se, povídali si, smáli se, bez pohledu do budoucnosti. Jen Katie věděla, že dlouho tu už nezůstane.