Píše se rok 1860. Už devatenáct let máme svobodu. Poté, co revolucionáři svrhli monarchii se mnohé změnilo k lepšímu. Ale ještě jsme tu my, Dárci. Uplynulo mnoho let od doby, co lidé věřili v magii a dary, kdy naposledy viděli něco magického, nebo n...
Noelia zůstala stát jako opařená. To snad není možný, pomyslela si. Ale vzápětí se opravila. Je to možný a to si říkáš Dárce ? Vylezla z křoví, za kterým se schovávala a šla se ujistit, zda po nich něco nezbylo. Nic. Jediné co cítila byl slabý závan vůně lískových ořechů. Ale to mohlo být klidně způsobeno okolím a s neznámými to vůbec nemuselo souviset. Po chvíli bloumání okolí místa činu došla k názoru, že nic nového neobjeví a s prázdnýma rukama, ale zdaleka ne prázdnou hlavou se vracela pomalu zpět ke své lavičce. Naneštěstí už byl park zavalen přívalem studentů, kteří si zde přišli po škole odpočinout a všechny lavičky, včetně té Noeliiny oblíbené byly obsazené. Co se dá dělat, rozhodla se, že tady by asi stejně už nic nenakreslila, sebrala ze země svou tašku, kterou tam pohodila, když šla stopovat studenty a pomalým krokem zamířila k domovu. Šla automaticky se skelným pohledem upřeným do země a v hlavě si stále přemítala, co před pár minutami viděla. ,,Hej, no tak Nell slyšíš mě ? Nell no tak stůj přece !'' probere mě nějaký hlas z mého zamyšlení a vzápětí už uprostřed chodníku stojím v obřím obětí. ,,Jak se máš, dlouho jsme se neviděly, víš že je dneska mimořádný sraz ?'' brebentí Auxilla, moje kamarádka z Fakultů. ,, Mám se dobře a vím o tom. Důvod asi nevíš co ? '' zeptám se, když mě pustí. ,,To bohužel ne, ale nic si z toho nedělej, to neví nikdo, znáš přece Neila. Ale kdybych si měla tipnout, řekla bych, že jde o novýho člena.'' odpoví Alex. ,,Jdeš doufám ? vyzvídá, když spatří můj výraz. ,, Jistě. Moc dobře víš, že nejít nepřipadá v úvahu.'' ,, Dobře, jen se ujišťuju. Promiň ale už musím. Chtěla jsem ještě zajít do knihovny. Ahoj, uvidíme se !'' vysype ze sebe Auxilla a vyrazí, aniž bych stihla odpovědět.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Auxilla
...
Když Noelia dorazila domů, bylo kolem druhé hodiny a tak se rozhodla, že si ještě na chvíli odpočine s knížkou. Vzala si svou oblíbenou a sedla si do proutěného křesla pod oknem. ... Pomalu otevřu oči. V hlavě mi doznívá sen. Bolí mě záda a necítím ruku, asi jsem si ji zaklínila v křesle. V bytě je šero. Počkat šero ? Okamžitě vyskočím na nohy a vzápětí zaúpím. Musela jsem u toho čtení usnout a jako naschvál jsem zaspala. Schůzka klubu je na šest hodin a je půl. Jestli to stihnu, bude to zázrak. Tohle snad není možné. A je to ještě horší. Při pohledu do zrcadla se málem zhroutím. Vlasy mám na všechny strany a z pohledného copu, co jsem měla ve škole toho moc nezbylo. Rychle ho rozpletu a snažím se vlasům dát alespoň nějaký tvar. Nakonec je jen sepnu sponou a běžím se převléct. Popadnu svou klubovou tašku, klíče od bytu a vyrážím z domu. Venku je chladno. Po odpoledním slunci, které lechtalo na tváři není ani památky. Přitáhnu si kabátek víc k tělu a rychlým krokem se vydám vpřed. Neil bydlí na Smaller street 22. V okrsku Valley. Scházíme se u něj, protože klub založil a v podstatě ho vede. Žije sám, o jeho minulosti nikdo pořádně nic neví a nikdo se ani neptá. Je to jeho soukromí a jestliže nám to říct nechce, respektujeme to. Každý v klubu má nějaké to tajemství. Já jsem jeden ze zakládajících členů. Přišla jsem jako třetí. Předemnou byla jen Auxilla, které všichni říkají Alex. Umí dýchat pod vodou. Po mě už přišli: Timon a Sandra Rainless. Timon je tichý a ne příliš společenský, ale když ho lépe poznáte, zjistíte, že je fine. Umí změnit teplotu čehokoliv. Zatímco jeho sestra Sandra- no je to zvláštní, ale ona je úplný opak svého daru. Její schopností je ovládat světlo. Má černé vlasy a šedé oči. Stejně tak se i obléká. Do tmavých barev. Dále pak Heather Trailsová. Chováním je velmi podobná Timonovi, taky spolu chodí na lékařskou fakultu. Umí vyléčit snad úplně všechno, jen ne sebe. Potom Lunara. Jejím darem je vstupovat do snů. No a Neil, ten umí zastavit čas a má z nás všech nejvyšší stupeň ovládání. Je jich celkem pět: 1) základní 2) mírně pokročilé 3) pokročilé 4) téměř dokonalé 5) dokonalé Hodnotí se podle kvality vašeho užívání daru v praxi a ovládání rozsáhlých možností které vám dar umožňuje. Například u Neila to určuje dobu, po kterou dokáže čas zastavit, za jakých okolnosti, kolik k tomu potřebuje energie a tak dál. Dary jsou zvláštní věc a naučit se je dokonale ovládat chce spoustu času a trpělivosti. ... Když dojdu na Smaller street, je už 10 minut po šesté. Číslo 22 je úzký dům, tedy alespoň z venčí. Vysoký, starý, ale zachovalý. Má dvě patra plus půdu a přestože se to nezdá je vevnitř prostorný, s vysokými stropy. Nahoře se svítí. Jdu pozdě, už začali. Vejdu a tiše za sebou zavřu dveře. Stojím v malé útulné předsíňce. Sundám si kabátek a nehlučně stoupám po točitých schodech. Nejsem tu poprvé a přesně vím kam šlápnout, aby schody a zábradlí nevrzaly. Zpoza dveří se ozývají hlasy. Pokusím se nenápadně vklouznout dovnitř, což mi moc nevyjde. Sotva otevřu dveře všechny oči se stočí na mě. Jako první promluví Auxilla: ,,No konečně. Já už se bála že nepřijdeš. Jo a měla jsem pravdu, je nás zase o jednoho víc.'' šeptá mi do ucha. ,, Jen jednoho ?'' zeptám se. ,,No jistě. Už to je úspěch. Kolik bys jich chtěla ?'' odpoví mi s nádechem ironie. Než se stačím zamyslet nad tím, co právě řekla, stojí přede mnou Sandra s nějakou dívkou. Je středně vysoká, podobně jako já. Má tmavě hnědé, husté vlasy spletené do složitého drdolu, že kterého i tak pár vlnitých pramenů vykukuje. Další dva jí splývají s obličejem. Je oblečená do smetanových šatů s dlouhým rukávem a krajkou na konci. Sluší jí to. ,,Tohle je Anette,'' představí ji Sandra.
