Dárci

1. KAPITOLA

   Bylo pondělí šestnáctého září. Už třetí den v kuse pršelo. Ulice byly zablácené a lidé už ani nevnímali, že berou deštník jako součást svého oděvu. A právě do takového rána se Noelia probudila. V jejím podkrovním bytečku bylo teplo, ale už z postele slyšela, jak na okno bubnují kapky deště. Dalo by se říct, obyčejné ráno, ale Noelia cítila, že dnešek nebude obyčejný ani náhodou.
   Čekala ji samozřejmě skola, nějaké semináře, pár nepovinných předmětů a dvě, tři přednášky. Nic neobvyklého, co by se nedalo zvládnout. Odpoledne se chtěla projít do parku, jenže jestli nepřestane pršet, tak na to může rovnou zapomenout. A k večeru, teď to začíná být zajímavé, se koná schůzka Dárců. Nevěděla z jakých důvodů dnes, obvykle se scházeli každou středu a dnes je přece pondělí. No nic, pomyslela si Noelia. Neil nikdy neplýtvá slovy. Když svolal schůzi dnes, má k tomu zřejmě pádný důvod.
Vykročila ze dveří a rychle roztáhla svůj deštník. Drožkou nejezdila. Jednak byla moc drahá a taky, univerzita byla jen o ulici dál.
   Došla na konec Narrow street, kde se nacházel její byt, připojila se na Flowery street, z níž odbočila na Capital avenue, na jejímž konci byl vchod do školy, nad kterým se tkvěl nápis: Univerzita A. D. Ladaria.
   Univerzita je tvořena dvěmi budovami, z nichž se každá nachází na jiné straně Capital avenue, což je, dalo by se říct, hlavní ulice Lamondu. Vede téměř přes celé město, dva mosty, řeku, jedno náměstí a víc jak polovinu Downtownu. Čtvrti, která je největší a nejstarší čtvrtí ve městě a zároveň jeho centrem. Prošla dveřmi do velké auly a složila deštník. Měla na sobě delší sukni s krajkou, přes kterou měla přehozený zelený kabátek. Počkala až deštník trochu oschne a vykročila do útrob školy.
------------------- ... --------------------
   Ve škole se nestalo nic zvláštního, co by Noelia nepředpokládala. Proto si zbalila věci a vydala se do auly. Venku ji čekalo opravdu milé překvapení. Už během oběda si všimla, že déšť ubírá na intenzitě, ale jak se zdá, teď ustal docela. Po chvíli rozmýšlení usoudila, že se do parku vydá hned. Co kdyby se zase rozpršelo ?
   Noelia odmalička milovala přírodu. V její rodné Honorii chodila do lesa pořád. To teď samozřejmě nešlo, už kvůli studiu, ale park na Sidereal street navštěvovala kdy to jen šlo.
   Došla téměř do poloviny parku a vyhledala svou oblíbenou lavičku, která se nachází na konci javorového stromořadí lemovaného plynovými lampami. Chvíli se kochala tou nádhernou scenérií, která se jí naskytla a potom si vytáhla blok tvrdých papírů a tužku, s jejíž pomocí se jala zachytit obraz před sebou. Obzvláště teď na podzim vypadal park vskutku úchvatně. Po obědě tady moc lidí nebývá, ani studentů, kteří jdou nejdřív domů, nebo na koleje, odložit si učivo. A možná proto Noelii upoutala dvojice mladého páru studentů, rázujícího si to přímo k ní. Hned na druhý pohled jí bylo jasné, že zřejmě nejde o pár, ale o bratra se sestrou.
   Vyplynulo to z jejich vzhledu, ale i rozhovoru, který mezi sebou vedli, když procházeli kolem. Vypadalo to, jako by se o něčem dohadovali: ,,To není fér,'' povídá holka, ,,domů je to přes půl města a tady stejně nikdo není. Nikdo si ani nevšimne. No tak prosííím.''
,,Nekřič tolik, '' odpovídá naoko rozzlobeně kluk. ,,Ještě nás někdo uslyší. Moc dobře víš Aisho, že když nás někdo uvidí, budou z toho problémy a to ne jen pro nás.''
,,No tak Andrewe,'' prosí Aisha a háže po něm psíma očima.
   Noelia zbystří, ale nedá na sobě nic znát. V klidu si kreslí avšak nenápadně se snaží pozorovat scénku, která ji vyvstala před očima. Jsou si hodně podobní. Oba mají blonďaté vlasy, holka do dvou copů po ramena a kluk kudrnaté, trochu delší, rozcuchané. Mají modré oči a asi jsou i stejně staří.
Vypadá to, že Andrew její návrh zvažuje, ale nakonec přeci jen svolí: ,,Tak dobře, ale ne tady, pojď ještě kousek za tu zatáčku.'' Skvělé, co teď, pomyslí si Noelia. Nejradši by na všechno zapomněla, ale zvědavost ji nakonec přeci jen nedá. Urychleně nahází věci do batohu a opatrně se vydá do zákrutů parku.
Už si myslí, že je ztratila, než uslyší dívčin hlas: ,, Dělej, ještě někdo půjde kolem, omdlí tady a co my pak s ním. Vzpomeň si na Davida. A to věděl, co ho čeká.''
Z obav, co uvidí se Noelia pomalu plíží k keřům na konci aleje. Přijde zrovna ve chvíli, když holka chytá kluka za ruce. Špičkami bot se dotýkají a dívají se upřeně jeden druhému do očí. Potom začnou něco mumlat. Noelii to připadá jako odpočítávání, ale nerozumí tomu, tudíž může jen hádat. Tohle opakují celkem třikrát a na konci říkají nějakou ulici, z jejíhož názvu Noelia zachytí jen ...ariary street ...náct. Pak zavřou oči, park okolo, jako by poteměl a oba během zlomku vteřiny zmizí.