Machine of Love

Kapitola 2

K popukání. Tak bych nazval jeho srdcervoucí žárlivost, která mě donutila k trochu většímu smíchu než jsem chtěl. V okamžení jsem se však musel uklidnit. Žádné přehnané emoce. Už více ne.

„Jistě že, pojď za mnou," chycení jeho dlaně bylo stále zvláštní. Výbojné, ale přesto kouzelné. Za pult jsem ho vedl, až k hlavní mašince této kavárny, která tu byla snad od jejího založení. Stará, ale stále funkční. Fascinující.

„Myslím, že není až takový důvod žárlit," poukázal jsem na její vzhled. I tak jsem ji byl vděčný za její služby. „Dáš si něco?"

,,Pokud se nepletu, tak tohle je ta kavárna, kde jsme se poprvé potkali, tak bych si dal to, co jsem si dal když jsme se tu potkali." řekl jsem mu a šel jsem hledat stůl, u kterého jsem tehdy seděl. Po chvíli jsem ho našel a sedl jsem si.

Vzpomněl jsem si na jednu věc. Ze spoda stolu by měli být naše iniciáli se srdíčkem. Ty jsme sem napsali v den, kdy jsme spolu začali chodit. Koukl jsem pod stůl a usmál jsem se. Vážně tu jsou.

,,Stále tu jsou," řekl jsem když přišel i s kávou.

Byl jsem lehce zaskočen. Nečekal bych, že ve své paměti nalezne i tuto drobnost, i když to byla důležitá drobnost. Při tvorbě lahodné kávy jsem se musel usmívat. Nikdy dřív by mě nenapadlo, že tady skončím. Nikdy.

„Tady to je," řekl jsem dřív než stačil poukázat na naše iniciály. Sedl jsem si naproti, i když bych správně měl jít pracovat. „Doufám, že ti bude chutnat, stále se učím."

Přiznal jsem. Nebyl jsem si vůbec jist jak může chutnat a zda jsem na něco nezapomněl. Měl jsem o to raději poprosit Chena. Ještě něco pokazím.

,,Věděl si, že to tam je stále vyrité?" zeptal jsem se a napil se své kávy. Chutnala báječně. Tak jako vždy. S úsměvem jsem ho pochválil a čekal na jeho odpověď.

„Jistě, vše je stejné jako tehdy. Majitel nemá rád změny a tak je vše stálé stejné," usmál jsem se mile i když to byla lež. Za tu dobu se tu vystřídalo mnoho interierů a naše iniciály tak padly ohni.

Pro jejich památku jsem je tam pečlivě vyřezával pokaždé, když se nikdo nedíval. Na milimetr stejné. Nebylo to snadné, ale bylo to tam. A to bylo hlavní.

„Omluv mě, ale musím se vzdálit. Povinosti volají," vstal jsem, abych následně odešel se převléct. Bylo to příjemné. Být tady a s ním.

S úsměvem jsem dále pil své oblíbené kafe a vzpomínal jsem na všechny ty momenty, které jsme strávili tady. Bylo to moc příjemné tu zase po dlouhé době být.

Koukl jsem na lístek s dezerty a nemohl si vybrat jaký si dám. Po dlouhém rozmýšlení jsem se rozhodl pro čokoládový dortík. Miluju čokoládu. Teď už stačilo čekat na obsluhu, abych mohl svou nabídku nadiktovat.

Čas plynul pomalu. Jako by se mi vysmíval a mým úkolem tak bylo jen stát u kávovaru a připravovat diktované kávy. Modlil jsem se ke konci směny. K tomu, abych mohl být zase vedle něj.

„Stojíš tu jak hromádka neštěstí," drcl do mě právě procházející Chen, který neměl nic lepšího na práci než se mi vysmívat. Co taky jiného.

On bez problému procházel kolem stolů a stejně tak kolem mého Baeka, který si právě vychutnával dortík. Byl jsem rád. Za to vše, a tak když objednávky zřídli vplížil se právě k němu.

„Nenudíš se?"

Usmál jsem se a záporně zavrtěl hlavou. ,,Baví mě tě sledovat. Jsi, tak moc sladký a vážný, když připravuješ kafe a všechny ty objednávky," řekl jsem mu upřímně a dál ho sledoval. ,,Uděláš mi ještě jedno kafe? Udělej mi takové jaké chceš. Nechám se překvapit," dodal jsem.