Oči, oči, spousta očí. Strašná spousta očí. Jsou všude a dívají se na mě. Tmavé oči, světlé oči dokonce i slepé oči. Mrkají rychle, mrkají pomalu. Brečí štěstím, brečí smutkem.
A všechny mě soudí. Jak vypadám, chodím, co říkám. Nemluví, pouze zírají. Prohlíží si mě jako kus dobytka. Nic jiného pro ně nejsem.
Ale já se jim vlastně nedivím. Vždyť já dělám to samé. Soudím je jako ony mne. Protože pro ně jsem jen dalším párem očí. Očí, které je soudí.
