Říkají mi zrádkyně.

8. kapitala

Pokoušela jsem se ji vzbudit, ale nepovedlo se. Tak jsem ji vzala magií a odnesla do pokoje pro hosty.
Šla jsem do sálu, kde stále hrála ta příšerná hudba, ale tak co. Za půl hodiny by měl začít proslov. Přišla jsem k Sombrovi a zeptala se, jestli Chris nebere nějaké prášky.

"Ne, proč by měla brát prášky?" uchechtl se Sombra.

"Šla na záchod a vrátila se totálně... no...namol?"

"Ale vždyť nepije. Asi ji jen někdo ze srandy očaroval."

"Asi máš pravdu," řekla jsem, protože jsem věděla, že hádat se s ním nemá cenu.

O půlnoci měl začít proslov, neboli o půl hodiny později.
00:05 nic
00:10 nic
00:15 stále nic
"Takže teď já," pomyslela jsem si a šla k pódiu na kterém měli být mí rodiče. Za oponou nebyli, v kostymerně nebyli, nikde nebyli. To bylo divný.

Vešla jsem na pódium celá nervózní. Všichni se na mě dívali. Všichni, ale někdo chyběl, Celestia.
"Mám pro vás velmi špatnou zprávu. Král s Královnou nejsou k nalezení. Ale jistě je najdeme," řekla jsem narychlo a seskočila jsem z pódia.
Mířila jsem k pokoji Celestie. Zaťukala jsem rychle a rázně.

"Kdo je tam?!" Ozval se otrávený hlas mé sestry.

"To jsem já, Dark," řekla jsem nejpříjemnějším hlasem, co jsem ze sebe uměla dostat.

"Co chceš?!" Řekla ještě víc otráveným hlasem než předním.

"Jen si promluvit," řekla jsem stále milým a přátelským hlasem.

"Já s tebou nechci mluvit!"

"Jen na chvíli, pár otázek"

"Ne!"

"Ale-"

"NE"

"Jen-"

"ŘEKLA JSEM, ŽE NE."

"Hm tak dobře," řekla jsem a odešla se sklopenou hlavou.