Vlčí chlapec [Pozastaveno]

13. kapitola

Po skončení dalších tří hodin, jsem měla chuť oba dva zabít. V sedění vedle mě se střídali. Jenže já nevím, jak dlouho to takhle ještě vydržím. Jak dlouho vydržím čekat, než se vzájemně zabijí.

Zrovna stojím u své skříňky a William s Elou stojí vedle mě. Čekám, že po sobě každou chvíli skočí. Silně jsem zabouchla skříňku, až sebou oba trhly, přestaly se propaloval pohledem a podívali se na mě. ,,Jestli se se mnou chcete dál kamarádit, radím vám, aby jste se...nemusíte se mít rádi, ale alespoň se přede mnou chovejte normálně a hezky!" Řekla jsem a přejela je pohledem.

,,Jdu si dát věci do skříňky, hned jsem zpět." Řekla Ela a odebrala se ke své skříňce. Podívala jsem se na Williama. Chystala jsem se něco říct, ale předběhl mě. ,,Jenom abys věděla, kdyby si o mě nemyslela já nevím co a neodsuzovala mě, tak se k ní já chovám jinak, líp, prostě hezky." Řekl celkem klidně. Povzdechla jsem si. ,,Já vím, a docela mě to i mrzí. To, že odsuzuje lidi dříve, než je pozná." Řekla jsem. ,,Ale nezapomínej, že jsi mě taky odsuzovala, když ti Ela řekla, že jsem..." ,,Pitomec." Dokončila jsem za něj.

,,To je fakt, ale já si to díky tobě uvědomila a když jsem tě líp poznala, zjistila jsem, že...." Jasně no, co mám teď asi říct? William nadzvedl jedno obočí. ,,Ano? Co jsi zjistila?" Zeptal se přiblble. ,,Že nejsi tak namyšlený egoistický pitomec. A že se s tebou dá celkem dobře bavit, a umíš být i dobrý kamarád." Jen doufám, že jsem to teď úplně nepokazila a nebude si myslet bůhví co. ,,To bylo to nejhezčí, co jsi mi kdy řekla." Řekl a usmál se. ,,No to asi jo." Dodala jsem a taky se usmála.

,,Fajn, jsem tady." Řekla Ela a podívala se na telefon. ,,Už je konec školy, víte o tom?" Zeptal se Will. ,,Nekecej, nevšimli jsme si!" Vyštěkla na něj Ela. ,,Elo! Trochu klid. Neštěkej tady." Řekla jsem a lehce se usmála.

Ela se znovu podívala na telefon. ,,Ach jo, vyzvedne mě máma autem, musíme jít něco koupit." Řekla Ela sklesle. ,,Fajn, tak ahoj Nikol, uvidíme se zítra." Řekla a na Willa se jen letmo podívala. Pak odešla. ,,A je klid." Řekl Will. ,,Dej pokoj." Řekla jsem a usmála se. ,,Můžu, tě..." ,,Jestli chceš můžeš mě doprovodit domů." Skočila jsem mu do řeči.

,,Williame!" Ozval se mě už docela známý a zcela odporný hlas. ,,Můžu s tebou na chvíli mluvit?" Zeptal se Dan. ,,Jasně." Řekl William a podíval se na mě. ,,Počkej tady, hned jsem tu." Řekl a s Danem kousek poodešli. Nevím o čem si povídali.

Ale po chvíli William vyjel na Dana. Něco mu "plivl" do obličeje, nejspíš nějakou nadávku a rozešel se ke mě. ,,Ty změníš názor!" Zakřičel ještě Dan, než došel Will ke mě. ,,Zklapni!" Vyštěkl a obešel mě. ,,Můžem jít?" Zeptal se ještě trochu nevrle. ,,Jistě." Přitakala jsem a vyšla s ním ven ze školy.

Už jsme kráčeli po chodníku směrem ke mě domů. Pomalu se uklidňoval. ,,V pohodě?" ,,Jo. Naprosto." Řekl už klidný. ,,Fajn. A co ti řekl." ,,Nic o mě." Fajn, teď to teda "chápu". ,,Teď to vysvětli." Povzdechl si.

,,Nadával na tebe a říkal, že je největší pitomost se s tebou kamarádit." Fajn, tak to jsem nečekala. ,,A proto jsi po něm vystartoval?" Zeptala jsem se překvapeně. ,,Jistě, to kamarádi dělají ne?" Zeptal se. ,,Jo, jistě." Dostala jsem ze sebe.

,,Tak moment, tudy se nejde ke..." ,,Ne, ale ke mě." Řekl a pousmál se. ,,Ale já jsem neřekla, že k tobě chci a ty jsi neřekl, že k tobě jdeme." Řekla jsem nechápavě. ,,Ne, a ne. Ale to je jedno. Ale jestli se ti tak moc protivý ke mě jít..." ,,Ne, tak jsem to nemyslela, samozřejmě, že mi to nevadí." ,,Fajn." Řekl a konečně se usmál.

Došli jsme ke dveřím. ,,Můžeme?" ,,Jo, proč by ne?" Řekla jsem a William otevřel. ,,Ahoj Willia.." Willův otec se zarazil, když se podíval na mě. ,,Dobrý den." Pozdravila jsem. ,,Zdravím....Nikol." Páni, on si pamatuje mé jméno. Pan Solf se otočil, ještě se podíval na Williama a zmizel v nějaké místnosti. ,,Dáš si něco?" Zeptal se Will a namířil si to nejspíš do kuchyně. Pomalým krokem jsem ho následovala. ,,Čaj, jestli můžu." ,,Jistě, že můžeš." Řekl a došel do kuchyně. ,,Klidně se posaď." Řekl a pokinul hlavou k židlím u stolu, zatímco se dál přehraboval v regálu, kde nejspíš byly hrnky. Sedla jsem si ke stolu.

Po chvíli na stůl položil dva hrnky. V jednom, který dal přede mě, byl čaj a v tom druhém, který si nechal u sebe, bylo s největší pravděpodobností kafe. Pak si taky sednul.

Čaj byl příjemně teplý, takže jsem bez váhání vypila půlku hrnku. ,,Díky." Poděkovala jsem za ten čaj. ,,Není zač." Řekl a taky se napil.

,,To by mi Ela dala, kdyby zjistila, že jsi u mě doma." Řekl s úsměvem. ,,Možná." Dodala jsem a zapřemýšlela se. ,,Nevíš, proč mě tak nesnáší?" Zeptal se. ,,Nemám nejmenší tušení." Řekla jsem a podívala se mu do očí. Po docela dlouhé době, jsem si uvědomila, že jsem z jeho očí nespustila zrak. Když mi to došlo, podívala jsem se jinam.

,,Máš hezké oči." Tahle věta mi z úst vyklouzla dřív, než jsem si to stihla rozmyslet. Usmál se. ,,Díky. To ty ale taky." Řekl a podíval se mi do očí. ,,To není pravda. Hnědé oči má každý druhý člověk. Ale ty tvé mají neobvyklou barvu. Šedo modrá není tak častá barva." Řekla jsem zcela klidně. ,,Ty sis všimla, jakou barvu mají?" Zeptal se překvapeně.

,,Jistě, proč se ptáš?" Zeptala jsem se já překvapeně. ,,Protože většina lidí tipuje, že mám buďto světle modré, nebo jen šedé. Nikdo mi ještě přímo neřekl, že mám šedo modré oči." Řekl potěšeně. Najednou mi došlo, že bych byla schopna se do jeho očí dívat celý den, utápět se v jeho světlých očích. Ta představa mě vážně děsila.

I ta představa, že už bych ho od sebe nikdy neodháněla. Konečně jsem znala odpověď na jednu z mých mnoha otázek. Už vím, proč ho od sebe nebudu odhánět. Ne proto, že je nejoblíbenější kluk ze školy. Ne proto, že je podle mě nejhezčí ze školy, ani žádný takový důvod. Ale proto, že je to můj kamarád a jako kamaráda, ho mám ráda.