Dar

6. Radši domů

,,Musím zavřít. Měl bys jít." odtáhla jsem se a vzala do ruky mop.

,,Ok. Promiň." zdráhavě se otočil a odešel.

Co jsem to... Ach jo... Já jsem blbá. Ale on taky. Co si myslel? Že se s ním budu hned líbat? Ani nápad. V žádném případě.

Je sice hezký a byl i milý, pozorný a hodný, ale ne. Nikdy! Je to přece Jonny. Nemluví se mnou ve škole a to jen kvůli svýmu egu. Jen aby o něm neřekli, že se se mnou slejzá. Ne. Ne. Ne... Nikdy!

Celý večer mi ležel v hlavě. Byl tam pořád. Nechtěl vypadnout.

Doklidila jsem v kavárně a vydala se domů.

Víte, většina holek by si v takovéhle situaci asi vše zapsala do deníku, ale já nejsem většina. Já jen přemýšlím. Ležím na posteli a promítám si myšlenky jednu za druhou. Nebo když mi to v hlavě nestačí, tak si vezmu papír a tužku a vše si nakreslím. A to jsem taky doma udělala.

Lehla jsem si v pokoji na zem a načmárala jsem si sebe a jeho v kavárně. Povedlo se.

Nevěřili byste, jak rychle jsem potom usnula. A spala jsem jako dřevo až do rána.

... ... ...

Tak... A je tu zase škola.

Celý den byl klid. Pak, když jsem byla u své skříňky, jsem to zaslechla.

,,Ahoj Ang, jak se máš?"

Co to sakra...?

,,A...Ahoj. Jo, fajn. Proč...? Ty se se mnou bavíš?" dost mě překvapil.

,,No, asi mi došlo, že je to chyba, že..."

,,Co je chyba?" to jsem neřekla já. Byl to Edmund, další z těch namachrovanejch fotbalistů. ,,Nazdar Angelo. Poď Jonny, máme tréning."

Jonny se omluvně pousmál a otočil se k Edmundovi. Ten se na něj nechápavě podíval. ,,Co to jako mělo být? Ty se s ní bavíš?"

Poodešli dál. Edmund se na mě ještě jednou pohrdavě otočil. Ale Jonny se jen smutně podíval a sklopil zrak.

Stálá jsem tam a pomalu si uvědomovala, co se vlastně teď stalo. Jonnymu mě bylo líto. Divný.

Když jsem se opět vzpamatovala, zavřela jsem skříňku a šla na svůj oblíbený a zároveň nenáviděný kroužek. Výtvarná výchova při ZUŠ. Základní umělecká škola.

Chodím tam... Bude to asi třináct let, co mě tam poslali poprvé. Bylo mi šest. Ráda jsem malovala a kreslila, a do teď je to má nejoblíbenější činnost. Ale jak kdy. Jde o to, co kreslím, a kdo a jak mě učí. Mám výtvarku ráda, ale nesmí mě do toho někdo nutit.

Nuda. Ani nemá cenu o tom mluvit.

Po hodině v ZUŠ jsem se vydala do práce. Brigáda.

,,Ahoj. Dobře že si tu. Já vím, že to není poprvé, ale potřebovala bych dnes odejít dřív." Diana je fajn, ale strašně často zdrhá z práce.

,,Co? Proč?"

,,Sestra dnes dopoledne porodila. Chtěla jsem se za ní jít podívat." umývala při tom nádobí. Dřela ty talíře, jako by v nich chtěla udělat díru.

,,A to jako mám zase zavírat a uklízet?" štvalo mě to.

,, Prosím. Je to naposled. Slibuju." ty štěněčí oči nenávidím.

Odložila jsem si bundu a poznamenala, jako jen tak mimochodem. ,,Tak to chci od tebe na papír a podepsat."

Pustila jsem ji. A zase jsem zbyla v kavárně sama.

... ... ...

,,Už máme zavřeno." s tou větou jsem se z kuchyně přesunula na plac, odkud jsem zaslechla cinkání zvonku nade dveřmi.

,,Jo, já vím..."

,,Co tu zase děláš?" málem mi spadla brada až k zemi.

,,Mám pořád stejný problém." zastavil se uprostřed kavárny.

Položila jsem utěrku na pult a zase se otočila zpátky k němu. Najednou byl mnohem blíž.

,,Hele. Já vím, že se občas chovám jako idiot. Ale i tak..." chytl mě za ruku.

,,Pusť." pustil.

,,Promiň." sklopil hlavu a zadíval se do země. ,, Chtěl jsem... Já... To je vlastně jedno."

Jenom stál. Nic neudělal.

,,Co si chtěl?" povzbudivě jsem se pousmála.

Jen nepatrně zavrtěl hlavou. Povolila jsem sevření pěsti, které jsem držela, jak jsem se mu chtěla vytrhnout, a ukazováčkem jsem mu zvedla bradu.

,,Co si chtěl?" zašeptala jsem.

,,Nic. Neřeš." vyhýbavě se rozhlédl po místnosti.

,,Jak neřeš? No tak. Co si chtěl?"

,, Chtěl jsem se omluvit, ale ty moje ,promiň' stejně nevezmeš, takže je to zbytečný."

Bylo mi ho líto. A nemyslím si, že bych teď jeho ,promiň' nevzala.