Druhé setkání ✔

..dokud nenajdu jinou cestu

Asi v polovině závodů, když jsem na kole kolem kopce jela na letiště, mi napsal Simon.

„Jsem na facku co?" Pousmála jsem se a zhoupla se na patě, kterou jsem držela rovnováhu.

„Trošku, hele"

„Pozdě, už jsem si nafackoval", úsměv se mi ještě trošku rozšířil. Rozhlédla jsem se po kraji. Zapadající slunce se odráželo od hladiny nedalekého rybníka a suchem zežloutlou trávou se proháněl vítr. V dálce v jemném oparu jsem viděla Krušné hory a dole pode mnou postavičky lidí uklízely letadla. Bylo super vidět všechny ty stroje. Zatoužila jsem po tom je řídit. Mít v ruce knipl a letět kam se mi zachtělo. Chtěla jsem, aby všechny moje problémy zůstaly na zemi a zmenšily se stejně, jako s rostoucí výškou všechno okolní. Dole mezi všemi postavami s tričky i bez nich, v modrých klubových kloboucích jsem zahlédla jeden jiný. Byl bílý, dost podobný kovbojskému. Tenhle klobouk jsem hledala na letišti vždycky jako první.

„Nemusel si. Přijedeš tedy?"

„Ne, tvrdnu v práci .."

Bylo mi tedy naprosto jasné, že už ho letos neuvidím. Pokud vůbec ještě někdy. Mrzelo mě to. Něco jsem odepsala a schovala mobil do kapsy. Naposledy jsem se rozhlédla a rozjela se z kopce.

Sjela jsem k naší boudě, zalila uschlé kytky a přejela dopředu. Bílý klobouk zatím zmizel. Ale zase jsem potkala kluka, který tu několik let nebyl. Popovídali jsme si o nějakých novinkách, ale po chvíli jsem se vydala zpět do vesnice. U brány z areálu jsem ale ještě zahlédla Julese na trampolíně s nějakou menší holčičkou. Když si mě všiml, zamával mi. Zamávala jsem mu zpět a rozjela se z kopce směrem k hlavní silnici. Je mi jasné, že na letiště pojedu už asi, jen pokud se mě Julián zeptá, jinak nemám moc důvod sem jezdit. Chaos při a po závodech pro mě moc není. 

Další část :) Doufám, že se líbí... Danča