Druhé setkání ✔

Byla jsem zlomená a jsem znovu

Probudila jsem se téměř s křikem a kopala kolem sebe. Byla jsem vystrašená, vzteklá a nešťastná. Donutila jsem se obejmout si kolena a opřít si o ně zpocené čelo. To byl zatím nejhorší sen, co se mi zdál. Julián a Simon zemřeli a já s tím nedokázala nic dělat. Měla jsem jejich jména na jazyku a měla chuť je hystericky ječet.

Energicky jsem odhodila peřinu a seběhla tři schody do kuchyně a vzala si hrneček. Po chvilce zírání do východu slunce jsem si nalila vodu a celý obsah hrnku téměř vdechla.

Myslela jsem si, že až se nebudu stresovat z jeho příjezdu, bude to dobré. Problém ale byl očividně v něčem jiném.

Sáhla jsem pro mobil a podívala se na čas. Bylo kolem půl páté. Zároveň jsem si v tu chvíli všimla upozornění z facebooku už z předešlého večera. Hele! My o vlku a vlk za dveřmi.

Bylo to upozornění na fotky, kde někdo označil Simona. Rozklikla jsem odkaz a s úsměvem jsem se koukala na jeho fotky ze Šumavy. Ze začátku na nich byl sám s kusem dřeva a batohem, dále na cestě na Poledník nebo tak. Pak se ale párkrát objevil v objetí jedné holčiny. Nevěnovala jsem tomu valnou pozornost, dokud jsem se nedostala k poslední fotce. Na poslední byli v pevném objetí a Simon jí věnoval láskyplný polibek.

Chvíli jsem na tu fotku zírala.

„Máme se rádi", to byl popisek, který fotografie nesla. V tu chvíli se mi srdce scvrklo na velikost špendlíkové hlavičky. Jakoby jej sevřela silná ledová dlaň. Nemohla jsem tomu uvěřit.

Vyběhla jsem ze dveří do ranní zimy a dala se do pláče. Nemohla jsem jinak. Musela jsem ven, muselo to vše ven. Dusila jsem se jedem z vlastní naivity, topila jsem se ve vlastní krvi z rozdrceného srdce. Nikdy mi nebylo hůř. Bolel mě hrudník, píchalo mě v boku. To zlomené srdce tak bolí? Nikdy mi nebylo hůř. Taky jsem nikoho před ním nemilovala. Usedavě jsem plakala a prohlížela si ty fotky jednu po druhé znovu a znovu. Pokaždé se mi zdály více a více zamilované. Proto nikdy neměl čas. Nikdy nepřijel. Protože mě pravděpodobně ani nikdy nemiloval. Byla jsem jen zpestření jeho víkendu, kdy nebyl na rodné hroudě?! Místo smutku se mě zmocňoval šílený vztek. To přece nemohl! Buď to je jiný Simon nebo ho musel někdo šeredně praštit do hlavy. A nebo je to prostě zmetek.

Zatnula jsem dlaně v pěsti a zaryla nehty do kůže. Rozeběhla jsem se do kopce, kde nikdo nebyl. Běžela jsem a brečela a řvala vzteky a zklamáním. Běžela jsem na ten kopec, kde jsme spolu byli, ale z druhé strany. Tahle strana byla jenom moje. Mohla jsem si tu utvořit vlastní vzpomínky. Začínal mi docházet dech, tak jsem se sesunula na nejbližší kámen a zakousla se do ruky, abych přestala vzlykat. Nezasloužil si to. Nevěřím tomu, že by mi tohle udělal. Nezasloužil si jedinou slzu! Tělo se mi třáslo v zimnici a já měla pocit, že mě někdo hryže a trhá jako kus masa. A v hlavě mi zněla jediná píseň.

Who cares if one more light goes out in the sky of  a milion stars? It flickers, flickers.

Who cares if someone's time runs out? If a moment is all we are? We're quicker, quicker.

Who cares if one more light goes out? Well I do..