ᴍɪᴅɴɪɢʜᴛ ʟᴏᴠᴇ | ᴠᴋᴏᴏᴋ

singing is my life

                                                  
Po neděli bylo pondělí. Nejméně oblíbený den všech lidí. Děti musely brzy vstávat a jít do školy. Dospělí museli do práce a ty nejmenší děti do školky. A kde byl Jungkook? Doma. Od neděle se nic nezměnilo. Teda až na jednu věc, dnes ho zase uvidí! Každé ráno, ve stejnou hodinu totiž chodil do školy. A ke Kookovu štěstí, přímo kolem jeho okna. Každé ráno ho pozoroval. Ty jeho vlasy, rty, způsob jakým se oblékal, jakoby ho všechno na něm přitahovalo. Opravdu se mu líbil. Věc která mu ale vadila byl fakt, že se nikdy neusmíval. Ještě nikdy neviděl jeho úsměv. Možná se s někým vsadil že se nesmí usmívat a on nechtěl sázku za žádnou cenu prohrát nebo prostě jen neměl důvod k úsměvu. Což Jungkook upřímně nechápal. Měl spoustu kamarádů. Pořád ho obskakovali a plnili mu snad každé jeho přání a přece jen šlo na jeho pohledu vidět, že mu něco chybí. Najednou si uvědomil, že onen kluk nemá ani tušení, že existuje nějaký Jeon Jeongguk, který trpí smrtelnou nemocí. Že je tu osoba která ho každý den tajně pozoruje. Že je tu osoba, která ho pravděpodobně i miluje. Kdyby tak mohl jít ven. Přiběhl by k němu, objal ho a přitiskl své rty na- dobře, to by stačilo, uchechtl se. Úsměv z jeho tváře však zmizel když mu došlo, že nic takového se pravděpodobně nikdy nestane. Jungkook už celý zbytek svého života zůstane tady. Chmurné myšlenky přerušila myšlenka nová. Vzpomněl si, že dnes je den kdy konečně bude moct znovu zazpívat. Každé pondělí, když se setmí a už ho neohrožuje denní světlo, chlapec přemluvil svého tátu na to, aby mohl jít ven zpívat. Hudba byla jeho život. Byla to jediná věc která ho na jeho životě ještě bavila. Kdyby mu někdo vzal hudbu, už by mu nezbylo nic na čem by mu záleželo. Teda.. vlastně tu byl jeden člověk. Byl tu pro něj v těch nejtěžších chvílích a i když se dozvěděl o jeho nemoci, nepřestal se s ním bavit. Jimin. Byli kamarádi už od malička. Avšak i přesto že měl Jimina, hudba prostě byla nejdůležitější věc v jeho životě.

Den uběhl celkem rychle. Jungkook ho strávil na mobilu a pozorováním toho dokonalého kluka na cestě do školy i  ze školy. Teď už se začalo stmívat a on se rozhodl že je čas. Nemínil se nijak upravovat tak na sebe prostě hodil nějaké oblečení, které bylo na vrchu jeho skříně a šel. Než ale stihl otevřít dveře, zastavil ho táta. „Kam to jdeš?" zeptal se. ,,Tati, copak jsi zapomněl? Dneska je podělí, což znamená..." řekl a větu dokončil pouze tím, že rukou poukázal na sešit s texty k jeho písním, který držel v ruce. Otcovi oči ozářilo pochopení. „No.. na to jsem úplně zapomněl. No tak běž, ale dávej na sebe pozor. Já zavolám Kaiovi ať tam na tebe dohlídne." Jungkook se musel usmát nad jeho starostlivostí. Kai byl starý hlídač, který měl vždy v pondělí noční směnu na nádraží, kousek od místa kde chodil zpívat. Táta mu volal každé pondělí, aby na Jungkooka dohlédl. „Neboj se tati, nejsem z cukru" pousmál se na svého tatínka.  ,,Tak ahoj." dodal ještě a vyrazil vstříc temné noci. Za jeho životní náplní. Za zpěvem.

~

omlouvám se, že tak dlouho nebyla kapitola, neměla jsem čas a ani chuť na psaní a navíc jsem opravdu líná:D♡