ᴍɪᴅɴɪɢʜᴛ ʟᴏᴠᴇ | ᴠᴋᴏᴏᴋ

i lost my diary

Konečně se mohl znovu pořádně nadechnout. Tak dlouho už nebyl na čerstvém vzduchu, že skoro zapomněl jaký pocit to je. Kdyby mohl, byl by venku pořád, vlastně stále nechápal lidi, které baví jen sedět doma za počítačem nebo televizí a u toho chřoupat chipsy. Co on by za to dal, vidět znovu slunce jinak než přes žaluzie z jeho pokoje.
Na myšlenky ale momentálně nebyl čas, koněčně se jimi tedy přestal zaobírat a došel k nádraží. Tam na zem rozprostřel šátek na který mu někdo sem tam položil nějaký peníz -za jeho prý 'krásný zpěv'- a sedl jsem si na polštář který si s sebou vzal. Vytáhl z batohu svůj deník a nalistoval v něm píseň, kterou nedávno napsal. Podíval se na Kaie, který byl na svém obvyklém místě -což byla malá budka uprostřed nádraží-, aby zkontroloval zda zaregistroval jeho příchod. Když zjistil, že ano, chvíli ještě jen tak pozoroval dění na nádraží. Když ovšem zjistil, že se kolem nic zajímavého neděje, sebral odvahu a začal zpívat. Zpíval jak nejlíp to uměl. Nepolevil ani při hlasitém pištění vlaků, které každou chvíli zastavily aby vyložily své cestující. Zpíval dál a když už po několikáté opakoval refrén, uslyšel za sebou hluboký hlas. „Take my hands now, you are the cause of my euphoria~" ozývalo se čím dál zřetelněji, jak se osoba blížila stále víc a víc k němu. Prvně si řekl, že i přes narušitele zpívat nepřestane, když ale zjistil kdo si to s ním prozpěvuje, okamžitě přestal. Byl tam ten dokonalý kluk. Ten, kterého momentálně nešlo popsat jinak než borůvku či šmoulu, vzhledem k modré barvě, která se rozprostírala po jeho vlasech. Jungkook si náhle uvědomil, že modrovlásek před ním je přesně typ člověka u kterého vám na barvě vlasů či očí opravdu nezáleží, vyzařovala z něj taková vlna sympatie, že chvíli musel sám sebe přesvědčovat že se mu to nezdá. Ale nezdálo se mu to, opravdu tu před ním stál v celé své kráse. Stál tu před ním člověk na kterého se stačí jen podívat a hned se tetelit radostí když se vám náhodou podaří třebaže jen na setinu sekundy navázat oční kontakt. Jungkookovi se zastavil svět. Až teď si plně uvědomil, že kluk do kterého musí být zamilovaná snad celá škola tu právě stál před jeho maličkostí a svým hlubokým sametovým hlasem si spolu s ním zpíval jím napsanou písničku. Než se stačil vzpamatovat, onen -momentálně tedy modrovlasý- kluk už stál maximálně jen metr před ním. Co teď? Blesklo mu hlavou. „Ahoj." přerušil jeho myšlenky chlapcův něžný hlas. Neodpověděl. Kdyby to bylo předem domluvené, kdyby Jungkook očekával, že se zrovna dnes s tímto chlapcem tváří v tvář setká, určitě by si vše dopředu pořádně pormyslel. Určitě by měl v hlavě zafixované odpovědi na všechny možné typy otázek. Nebo by kdyby to věděl, dokonce dnes vlastně vůbec zpívat nechodil. Možná taky kdyby před ním stál někdo jiný a bylo by to za jiných okolností, snažil by se onu osobu nejspíš ignorovat nebo by prostě pozdravil nazpět, teď ho však nenapadalo nic a nad všemi 'kdyby' bylo momentálně zbytečné přemýšlet. Teď se hlavně potřeboval vzpamatovat, znovu nalézt svoji náhle ztracenou řeč a poté najít slova vhodná k odpovědi. „Kdo jsi? Nikdy před tím jsem tě tu neviděl." pokračoval v konverzaci když mu došlo, že se od Kooka žádné rozumné odpovědi prozatím nedočká. „J-já.. jsem tu k-každé.. pondělí." sesbíral nakonec všechnu odvahu k tomu mu odpovědět. „To je divné, jaktože jsem tě tu nikdy předtím neviděl?" tato věta Kookovi připadala jen jako řečnická otázka na kterou se neočekávalo že odpoví tak ji nechal nezodpovězenou. Šmoula -jak se nakonec rozhodl, že tomuto klukovi bude říkat- však s otázkami pokračoval. „A proč jsem tě neviděl ve škole? Kam chodíš do školy?" Odpovědět na předchozí otázky by se ještě dalo, na tuto otázku ovšem nevěděl jak odpovědět, nechtěl mu hned vysvětlovat vše o jeho nemoci a o tom jak do školy už dávno musel přestal chodit. Když už se nadechoval že se přece jen pokusí nějak odpovědět, uslyšel z dálky uřvaný dívčí hlas. „Tae! Pojď už nebo to nestihneme! Klub otevírá už za čtvrt hodiny!" Tae, je to Tae, usmál se nad tím jak se mu bez zbytečného vyptávání podařilo zjistit šmoulovo jméno. Poté mu ovšem došlo, že ještě nemůže mí tak úplně jasno. Mohl by být Taemin, Taehyun, Taeyang..a existovala přece spousta dalších jmen! „Běžte napřed Jennie, já za váma potom přijdu!" přerušil Tae jako dnes už hodněkrát procesy jeho mozku. „N-ne! Teda.. J-já už s-stejně jdu... n-nechci tě z-zdržovat..od zábavy.." řekl. Ne že by s modrovlasým nechtěl dál mluvit, jen toho na něj bylo pro zatím až dost. Začal si rychle balit. „Počkej! Já tě doprovodím domů!" zakřičel na něj ještě Tae, ale to už utíkal pryč. Bohužel až doma si uvědomil že mu něco chybí. Jak si tak ve spěchu všechno pobalil, zapomněl tam svůj deník. Deník ve kterém byly texty všech jeho písní a nějaké zápisky z jeho života. Nechal ho tam a teď si každý mohl přečíst co ho trápí, jak se některé dny cítí a spoustu dalších věcí z jeho soukromí. Že si to může přečíst kdokoliv jiný by mu vlastně až tak nevadilo. Vadilo mu, že si to může přečíst ON. Kdyby zjistil jak to s hnědovláskem je, už nikdy by s ním nepromluvil, nikdy by se s ním nechtěl nic mít -což vlastně nebylo pravděpodobné ani teď-, protože kdo by se chtěl už jen bavit s někým kdo za chvíli stejně umře? Ztratil svůj deníček se svým životním příběhem. Najednou si připadal jakoby ztratil mnohem víc než jen pitomé kusy papíru.