Říkej mi Daddy...

Nedokonalá

Jedna z nejhorších věci, které vám může člověk, kterého milujete říct - Jsi na mě moc stará!
Pochopila bych, kdyby mi bylo 30 a druhé osobě 15. To by snad semnou asi ani nikdy nestalo, ale mě bylo dvacet... Dvacet!
Adam byl jeden z nejkrásnějších chlapců, kterého jsem kdy viděla. Krásné blond vlasy perfektně učesané, přenádherné modré oči ve kterých jsem se doslova topila, vousy, tedy... strniště, miluji, když má kluk velké vousy, ale jemu slušelo jen to strniště, a pak ty ruce, nádherné ruce které jsem si vždy představovala jak mě tisknou k sobě. První problém byl, že byl o dva roky mladší než já. Druhý byla Siréna.

Pracovali jsme spolu s Adamem v restauraci, číšník není špatná brigáda, ještě k tomu, když vedle vás pracuje ON! Přemlouvala jsem Sirénu, ať to alespoň zkusí pochopit, že já v životě na sebe nenechám stáhnout ženskou ruku a ona to musí pochopit, taky chápu, že vždy, když vidí pěknou slečnu začne mi řvát v hlavě až jdu za ní.
Moje nejlepší kamarádka Sára vždy věděla, že semnou není něco v pořádku, vždy když jsme se napila alkoholu probouzela se Siréna a snažila se dostat ke kormidlu.
Vždy to popisuji jako loď - u kormila jsem většinou já, když pouštím ke kormidlu Martinku sedím vedle ní a určuji směr plavby, ale když chce ke kormidlu Siréna, musim do podpalubí, nesmím na ní mluvit ani určovat kam pojedeme, prostě jen sedět na zadku a odpočívat. Nedokážu odpočívat když je u kormidla, jsem nervozní, nevím kam pluje a ani jestli chce plout správně.

Sára mě zná od malička. Vždy pozná když je semnou něco špatně. Po práci mě vždycky vozila autem domů, ale dneska jsem se vážně chtěla projít.
"Ta tvá kamená tvář mě děsí." její slova mě vyděsila. Můj pohled byl velmi falešný, úsměv...
"Řekneš mi co se děje?"
"Nemůžu." dívala jsem se do země.
"Jak myslíš, ale vždy jsem tu pro tebe!" Objala mě, nastoupila do auta a odjela domů. Já šla pěšky, chtěla jsem si vyčistit hlavu.
Má cesta se mi však stala osudnou při střetu s Adamem. Každý den v deset hodin večer chodí běhat. Blázen...
"Ahoj." zamávala jsem na něj. Usmál se a rozeběhl se ke mně.
"Ahoj, jdeš z práce?" jeho úsměv mě dostával na kolena. Modré oči mu svítili a já se v nich už zase topila.
"Před chvilkou jsme se Sárou zavřeli. Nečekala jsem, že tě potkám běžet." vůbec nevím co mluvím, prostě se snažím mluvit, jen aby si semnou povídal.
"Vlastně jsem dneska měl jít na večeři s jednou slečnou, ale odřekla mi to, asi jsem se jí dost nelíbil."
"Blázníš? Jak by ses někomu nemohl líbit?" v hlavě mi zní smích. Siréna...
"Tobě se snad líbím?" nechápavě se na mě podíval a trošku si odemě odstoupil.
"Jistě, jsi hodný, chytrý, kdybys mě pozval na večeři šla bych ráda." pořád ten smích v hlavě, Siréno, prosím teď ne...
Znervózněla jsem, vlastně jsem mu řekla, aby mě pozval na večeři, v životě jsem nikdy nic takového neudělala, bojím se lidí, ale jeho jsem se bát nechtěla.
Čekala jsem reakci. Reakce přišla ve formě smíchu, v tu chvíli mi puklo srdce.
"Nezlob se na mě, ale jsi na mě moc stará." pořád se smál, mně se chtělo plakat, tak plakat jako nikdy v životě. Pořádně se nadechnu a zkusím ze sebe něco vydat.
"Chápu, klukovi co je sedmnáct se přeci nechce randit s dvacetiletou." nemyslelo mi to, byla jsem totálně ponížená.
"Neber to ve zlém. Jsi skvělá, ale na mě moc stará." usmál se, nasadil sluchátka do uší, zamával mi a běžel dál. Já zůstala stát na chodníku s otevřenou pusou, slzy jsem nechala volně téct po obličeji a snažila se nespadnout na zem. Třásla se mi kolena, nemohla jsem dýchat. Tak takhle se cítí normální lidé.
"Neschopná!" Znělo mi v hlavě. Nechtěla jsem ji odpovídat. Nebudu ji odpovídat. Šílela jsem z toho. Už jen kvůli ní bych se nejradši zabila.
"Chceš ukázat jak se to dělá?" Siréna se snažila čím dál víc, přemlouvala. Ze vsteku jsem svolila, že můžu převzít kormidlo. A přesně to jsem neměla dělat...