Říkej mi Daddy...

Pochopená 2/2

"Jsem nemocná." vypadlo ze mně. Necítila jsem žádný strach, ani úzkost. Její reakce byla nečekaná. Usmála se. Vzala jsem ji za ruku, tu kterou mi hladila tvář. Sevřela prsty mrzi ty mé. Nemluvili jsme. Jen jsme si hleděli do očí.
"Mám poruchu osobnosti. Poruchu s názvem disociativní porucha identiti. Mám v sobě více osobností a včera si mluvila se Sirénou, ne semnou." čekala jsem kdy se sebere a odejde, ale ona seděla, dívala se na mě a klidně dýchala.
"Něco jsem o tom slyšela. Netušila jsem... já nevěděla..." "... nemusíš mě nějak litovat nebo se mě snažit utěšit. Pokud tě to děsí klidně se zvedni a odejdi."
"Jak ti teda mám říkat. Měla jsem domnění, že Siréna je tvá přesdívka a to tedy byla jedna ze tvých osobností?"
"Ano, Siréna je mé Alter ego. Mám ještě jedno aktivní, jmenuje se Martinka, je to mé nejmladší alter ego, malá holčička, vytěsněná vzpomínka na dětství, ze které se pak probudilo tohle. Siréna je vlastně taková nejméně aktivní z aktivních alter eg. Doufám, že mě chapeš." začala jsem ji všechno převyprávět, celý příběh o tom jak jsem vlastně nechala Sirénu ovládnout kormidlo a stalo se tohle.
"Mám tedy chápat to, že s tebou mohu být kamarádka a sní mít klidně vztah a vlastně to bude všechno v pořádku?"
"Ano, ale je tady ten problém, že já Sirénu moc často nepouštím, vždycky udělá nějakou kravinu."
"Tak co kdyby si to zkusila semnou ty? Ne Siréna, ne žádné jiné Alter ego ale ty."
Já udělám všechnu práci a pak mi takhle vrazíš nůž do zad? Opovaž se říct ne, nedělala jsem to zbytečně, ta holka se nebojí, chce být s námi, jen mi musí zvyknout, prosím, aspoň jednou pro mě něco takového udělej. Zní mi v hlavě Sirénin hlas, nechci ji poslouchat, ale má pravdu. Konečně máme někoho kdo se nebojí, kdo by nás mohl chápat, koho bychom mohli milovat.