Depresivní citáty (z mojí hlavy)

|20|

Milovala jsem tě.

Milovala jsem tě dlouhých 6 let, zatímco tys mě bral jenom jako kamarádku. Nezazlívala jsem ti to, nikdy jsem se nezmínila, že ses mi líbil, ale bylo to očividný. 

Stačilo jen otevřít oči, jen mě nebrat jako tu malou holku, se kterou sis hrával na stromě. Vyrostla jsem, vyrostl jsi i ty, dospíváme. Jenže ty jsi uvnitř pořád ten malý kluk. Ten, který mi dělal naschvály, i když jich potom litoval. 

V létě, tam to začalo. Každý léto to tak bylo, byli jsme kamarádi, potom nejlepší, potom něco trochu víc, ale nikdy jsme spolu nechodili. Ale potom se to stalo. Byla jsem doma, sama, všichni byli u babičky, ale mně nebylo dobře. Nebyla to lež - opravdu mi nebylo dobře, ale psychicky. Ten večer jsem z tebe byla snad ještě víc na prášky, než kdy jindy. Jen jsem ležela v posteli, poslouchala jsem smutný písničky a vzpomínala na všechno hezký, co jsme spolu prožili. Tak, jako to dělám teď. 

Vzpomínala jsem, jak jsme s celou partou byli u splavu a tys mě strčil do tý ledový vody, i když já tam nechtěla. Naštěstí jsem tě stihla strhnou se sebou, a tak jsme se smáli, v ledový a špinavý vodě.  Potom jsme hráli kohoutí zápasy - ty sis vzal na ramena mě a proti nám byli kámoši. Nevyhráli jsme, ale to jsme ani nemuseli. 

Potom tady byl ten večer, kdy padaly perseidy. Celá naše parta zase vyšla na kopec, abychom měli ten nejlepší výhled. Všichni jsme se tam váleli na kupě a koukali na komety, který byly vidět fakt nádherně, protože Měsíc byl v novu. A jak jsme se tam tak váleli na zemi, začala mi být zima. Tak sis pro změnu lehl ty a já si lehla na tebe. Málem jsem se rozbrečela štěstím, a naši kamarádi si z nás dělali srandu, že už to před nima nemusíme tajit, že všichni dávno ví, že spolu chodíme. Ale my jsme nechodili, a to mě bolelo nejvíc.

A jak jsem tak vzpomínala, vesmíru mě bylo asi líto a napsal jsi mi. Byla to normální konverzace mezi dvěma kamarády, teda až do chvíle, než jsem se zeptala, jestli s mnou nechceš chodit. Nemám ponětí, co mě to napadlo, asi jsem byla moc zblblá svojí fantazií. Ale ty jsi řekl, že jo. A tak jsme spolu začali chodit.

Vůbec to nebylo tak, jak jsem si představovala, ale to bylo úplně jedno - splnil se mi sen! Vždyť jsme spolu opravdu chodili! Po těch dlouhých 6 letech, kdy jsem si mohla vyplakat duši, se to vážně stalo. Ale ty jsi byl, jak jsem už psala, pořád ten malej kluk. 

První 2 dny byly vážně super, posílali jsme si srdíčka, volali jsme si a posílali fotky, protože ty jsi byl na intru a já trčela doma. Ale 3. den? Sakra, mohl jsi počkat alespoň na víkend, než se se mnou rozejdeš. A takhle? 

Že jsi nevěděl, co chceš? Že se bojíš vztahu? Co to kurva je za píčovinu?! 

A tak jsi mi zlomil srdce. Za těch 6 let, co jsi ho pomaličku rozbíjel, a za ty 2 dny, co jsi ho dal dohromady, jako by nikdy rozbitý nebylo, jsi mi ho zlomil tak, že to pořád bolí. I po víc jak půl roce. 

A nevím, jestli někdy bolet přestane. Bojím se, že ne. 

Ale naděje umírá poslední, ne?