V náruči andělů

Kapitola I

Slunce ozařovalo dívce plavé vlasy, s nimiž si právě pohrával lehký letní vánek. Blížil se večer a s ním postupně klesala i teplota. Všichni to samozřejmě uvítali, jelikož si chtěli po celodenních třiceti stupních odpočinout na zápraží svých skromných domků.

Zatímco se většina lidí odebrala ke svým rodinám, Annelie se v jabloňovém sadu zdržela déle. Nemínila nadále pracovat, nýbrž si pouze vychutnat klid, který zde konečně nastal. Sama občasně vypomáhala se sklizní, aby si přivydělala nějaké peníze, ale ze všeho nejvíce využívala svou brigádu k tomu, aby se večer mohla o samotě procházet mezi stromy.

Další nespornou výhodou jejího potulování se bezpochyby byla možnost si kdykoliv nepozorovaně utrhnout jedno z lahodných jablek. Na každém stromu jich bylo v tomto období nespočet, takže si nikdo jednoho zmizelého kousku nevšiml. Větší průšvih by byl, kdyby ji někdo přistihl přímo při činu. Nad takovou možností se ale jen pobaveně ušklíbla. Tohle byla snad jediná neřest, které se za svůj život dopustila.

Nenápadně zaplula do řady stromů a jedním rychlým zkušeným pohybem vyšvihla celé své tělo na tu nejnižší větev. Toto místo nebylo jen tak ledajaké, protože sem chodila pravidelně. Schovaná v koruně stromu nebyla široko daleko vidět. Mohla si tu tedy poklidně jíst cizí jablka nebo číst. Občas tu ale jen seděla a se zavřenýma očima přemýšlela nad svým životem. Neměla se špatně to ne, ale ani si nemohla připustit, že by byla šťastná. Něco jí bezpochyby chybělo, jenže co? Annelie věděla, po čem její srdce již dlouhou dobu toužilo, ale nikdy si to ve skutečnosti nepřiznala. Možná si myslela, že chce od Boha příliš nebo jí její hloupá přání přišla směšná v porovnání s osudy lidí, které vídala každý den.

S povzdechem se natáhla pro to nejčervenější jablko, které zahlédla a s chutí se do něj zakousla. Sladkokyselá chuť se jí rozplynula na jazyku a vzápětí ji vystřídalo štiplavé pálení v krku, když sousto polkla. Tento plod zřejmě nebyl dost zralý, a proto chutnal tak kysele. Dívka pokrčila rameny a bezstarostně si znovu kousla. Příště si hodlala vzít nějaký zralejší kousek.

Vtom zaslechla šustivý zvuk. Úlekem zavrávorala a vmžiku ztratila rovnováhu. Následoval nekonečný pád, během něhož stihla zaregistrovat pouze zrzavou kštici vlasů. V očekávání tvrdého pádu pevně semkla víčka k sobě. O to víc se divila, když dopadla do něčí náruče. Následně ji oslepily paprsky zapadajícího slunce tříštící se o ryšavé vlasy muže, který ji momentálně svíral jako nejcennější poklad na světě. Vypadalo to, jako by ji v nejbližší době vůbec neměl v plánu pustit. Dívce se splašeně rozbušilo srdce. Nebyla totiž zvyklá na mužskou společnost a k tomu, aby jí v břiše začalo poletovat hejno motýlků, stačil letmý pohled do jeho průzračných modrých očí.

„Jste v pořádku, slečno?" zeptal se jí medovým hlasem, čímž ji snad ještě víc uvedl do rozpaků. Annelie zmateně zamrkala a pak si velice nevybíravě odkašlala. Rozhodně od něho čekala jiná slova. Myslela, že jí bude nadávat ba dokonce, že ji praští, ale... nic takového se nedělo. Tón jeho hlasu zněl upřímně a ani nevyzněl falešně. Zároveň ji překvapila jeho jemnost. Byla zvyklá na hluboké hlasy linoucí se z hospody, kterou vlastnila její tetička. Tito muži se tenkrát vyjadřovali tak nevybíravě a hrubě, že na to nemohla znovu pomyslet. Dělalo se jí špatně při pomyšlení, že by se k ní jeden z nich měl takto chovat.

„Ano, jsem," hlesla stále paralyzovaná jeho pronikavým pohledem, „ale neměl byste mne nazývat slečnou." Neznámý zrzavý nesouhlasně zakroutil hlavou, přičemž mu na rtech pohrával pobavený úsměv. Stále ji pevně svíral a nedával přitom znát jakékoliv známky únavy. Drobná blondýnka jeho počínání obdivovala a nejraději by v jeho sevření zůstala už napořád. Sic byla mírně vyvedená z míry, jeho starostlivost jí lichotila a imponovala.