Jsem Ta Mrcha

už je to těžká matematika, ale asi tři

Jdu z práce, brouzdám se sněhem.
Nemám potřebu pospíchat, domů stejně nejdu.

Nedokážu přestat myslet na svou dcerku. Na její voňavé vlásky a vysoký hlasík, kterým mě vždy volala. „Mami“
Jako kdybych to slyšela v divoké symfonii větru.
„Maminko“

Stojím u přechodu, svítí zelená, já ale čekám.
Každá vteřina se zdá nekonečná, já ale i tak čekám.
Rozsvítí se červený chodec, a tak jako omámená vykročím.
Pak už slyším jen zvuky brzdících kol a výkřiky.