Anastasia [CZ]

XI.

Když jsem dorazila domů, plácla jsem s sebou na lehátko k bazénu. 

Nechtělo se mi nic dělat, i když jsem vlastně nic dělat nemusela. 

Chtěla jsem být sama a popřemýšlet o různých věcech. 

Ani letní žár sluníčka mě neodradil.

Dohnala mě pravda, kterou jsem si nechtěla připustit. Pravda před kterou celý svůj život utíkám, nebo sem se o to alespoň snažila. 

Tou pravdou bylo, že jsem sama. Nemyslím v tomto ohromném domě. 

Ale v životě. Celých sedmnáct let jsem vyrůstala sama, nechtěná, bez lásky svých nejbližších. 

Bolestivě se mi sevřel hrudník při tom odhalení, které mě pronásleduje každou noc, každý den, každou minutu. 

V ten okamžik mi po tváři stekla první slza.