Důvod, proč žít

Tomu se říká štěstí ..

Konečně jsem došla do školy, jenže co se nestalo. Ještě než jsem šla do třídy koupila jsem si v automatu kafe, řekla jsem si, že si ho vypiju až ve třídě, protože bylo ještě docela horké. Když jsem chtěla vejít do třídy, přede mnou se objevil Lucas, kluk do kterého jsem byla úplně zblázněná, ale myslím, že on si toho nikdy nevšiml. Protože mělo za chvíli zvonit šla jsem dost rychle, a jak se tam Lucas objevil, už jsem nestihla zastavit, vrazila jsem do něj a to ještě docela horké kafe po něm vychrstla.

Nevěděla jsem, co mám dělat, jen jsem na něj koukala a omlouvala se mu, jenže to ho asi úplně neuspokojilo. Odstrčil mě ze dveří, ve kterých jsem stále ještě stála, a naštvaně odešel ze třídy. Celá třída na mě koukala, jenže já se otočila a běžela za ním.

"Lucasi! Počkej já jsem to nechtěla udělat "

"Mě nezajímá, že si to nechtěla udělat, udělala si to. Radši se vrať zpátky do třídy.."

"Ale noták, promiň " usmála jsem se na něj a sáhla mu na rameno.

On se na mě podíval ještě vražedněji, odstrčil mě a zaběhl někam k šatně.

Super můj další dokonalý trapas, dnešek už vážně nemůže být horší. Asi mohl, protože když jsem se vrátila do třída, úča mi mile vzdělila, že když jdu pozdě, už si nemusím ani sedat, že si mě rovnou vyzkouší. Po celou dobu co mě zkoušela jsem musela myslet na to, co jsem udělala Lucasovi, divila jsem se, že to nikomu neřekl, jenže to ještě klidně může udělat. Konečně mě úča nechala být a oznámila mi, že mám další čtverec z matiky, netuším, jak to řeknu mámě, to zas bude doma veselo.

O přestávce ke mě přišla Zara s mými kamarádkami, vlastně to už nebyly moje, ale spíš její kamarádky. A velmi mile mi vzdělili, že musím být asi úplně blbá, po tom co jsem udělala Lucasovi. Ani mě k tomu nenechali nic říct, otočili se a odešli. Nechápu, jak tohle mohli být moje kamarádky, vždycky byli tak hodné, pomáhali jsme si a teď ... Nechápu, co se s nima stalo.

Ten den už asi vážně nemohl být horší, Lucas už se nevrátil, všichni na mě koukali jak kdybych to Lucasovi udělala schválně a nikdo se se mnou nebavil. Což ale nebyla žádná novinka, na to už jsem byla zvykla, jenže dneska, dneska jsem vážně někoho potřebovala, ale nikdo tu pro mě nebyl.

Byla poslední hodina a v hlavě se mi honily ty nejčernější myšlenky. Chyběla bych vůbec někomu kdybych tady nebyla? Byli by ostatní šťastní kdybych odešla?... Náhle mě od těch myšlenek odtrhl zvonek a já jsem byla šťastná, že už je ten den konečně za mnou, teda doufám, odpoledne se už snad nic stát nemůže.