Help me, I'm drowning!

"Nechtěla by ses na něco zeptat?"

 Sedla jsem si ke stolu,skoro všude bylo prázdno, asi se rozkoukávají nebo tak něco.

 Rozhlížela jsem se kolem sebe a v mém dohledy bylo jen pár na půl mrtvých děvčat, která seděla každá u jednoho stolu, ale já byla vlastně jedna z nich.

 Pořád mi to nějak nepřišlo, jakoby někdo seděl za mnou, prvně jsem se to snažila ignorovat, ale pak jsem se pomalu otočila, za mnou seděla osoba, kterou jsem viděla jen rozmazaně a na půl oka, protože se víc otočit nešlo... tak jsem jen nenápadně pohla tělem, můj zrak zaostřil na toho kluka, seděl u stolu za mnou, nedíval se na mě, nýbrž do země.

 Rychle jsem se otočila, kdyby se náhodou uráčil podívat nahoru, teď jsem se tedy koukala před sebe a bez nápadu hleděla do prázdné zdi.

 Pořád jsem se snažila doufat, že je to jen špatný sen, ale v duchu jsem stále věděla, že je to realita, mým očím se teď naskytl pohled na hodiny, bylo půl osmé a myslím, že Laura včera říkala, že snídaně se rozdává až v osm hodin ráno. 

 Napadla mě myšlenka, proč tu tedy všichni sedí? Možná si šli zabrat vhodná místa, možná... ale určitě to není jedna možnost a to ta, že si sem přišli povídat. 

 Uběhlo zhruba pět minut, já pořád koukala do zdi a přemýšlela o tom, co se tady bude dít dál, ale čím dýl jsem tam seděla, tím víc se mě zmocňoval pocit smrti a toho, že se blíží něco, co chci a co jsem chtěla i dřív, bylo to divné, tak jsem začala mým pohledem znásilňovat hodiny, aby už konečně odbila osmá ranní hodina.

 Ani jsem nemusela, uslyšela jsem tiché vrznutí kliky a zvuk pomalého otevírání velkých dveří, když jsem se po nich ohlédla, napříč mým očekáváním se ve dveřích objevila Laura. 

 Nestačilo nic naznačovat, hned se ke mně hrnula, ale nesedla si.

 ,,Lano, sestra Hopkinsová nám zajistila pokoj k tomu se najíst, jdeš?" Napřed jsem nevěděla, o kom mluví, ale mojí pozornost upoutala ta milá jeptiška, teď stála u dveří a když spatřila, že se na ní dívám, kývla mi, to mi dalo na znak, abych s Laurou souhlasila.

 ,,Jo, dobře." Podívala jsem se jí do jejich hlubokých černých očí, které mě vyzvaly k tomu, abych za ní šla co nejrychleji, tak jsem ve mžiku stala tak, abych neupoutala moc pozornosti a šla za nimi.

 Na chodbě nikdo z nás nemluvil, musely být slyšet jen kroky, které dělaly jako vždy ozvěnu po celé chodbě, sestra nás zavedla do prázdného pokoje, kde už evidentně nikdo dlouho nebyl. 

 Všude byly pavučiny a prach, okna byla tak zamlžená, že přes ně nešlo vidět a my se posadili na postel.

 ,,Buďte trpělivé, za chvíli nám přivezou jídlo, ale zatím si můžeme povídat." Řekla sestra jejím milým, stařešinským hlasem, ale než jsme se s Laurou stihly pustit do řeči, sestra nás přerušila, tedy spíš mě: ,,Lano, musím tě uvědomit, že Laura už o tom, co se tu děje ví také, řekla jsem jí to, protože k tomu, abychom se odsud dostaly je potřeba více, než jen dva lidé."

 Docela mě to překvapilo, i když jí v tom tak trochu chápu, to, co udělala bylo rozumné a chytré.

 ,,Vy obě stále vidíte okolní situaci očima někoho, kdo je tu nový. Vlastně nejste výjimkou, jen málo kterí doopravdy rozumí situaci." 

 ,,A můžeme to vidět?" Vmísila se do slov sestry Hopkinsové Laura, přičemž energeticky napla tělo a vyvalila na ní její lesknoucí se, černé oči.

 ,,Samozřejmě, ale teprve pak, až si vzpomenete. A to nebude hned." Pousmála se sestra a podívala se na mě.

 ,,Lano, mám pocit, že by ses chtěla na něco zeptat." Postrčila mě, naprosto v tu pravou chvíli, jak kdyby věděla, že se jí chci zeptat na něco ohledně dopisu, který jsem našla včera pod skříní.

  ,,No, vlastně ano. Kde je pokoj číslo čtrnáct?" Na chvíli jsme všechny stichly a pak teprve jsem viděla sestru, jak se nadechuje k dalšími proslovu.

  ,,To patří k tomu, aby jste porozuměly, jak jsem říkala, napřed si musíte vzpomenout." Už jsem se připravovala na odpověď, ale do pokoje vešla paní s vozíkem, na kterém bylo jídlo, přesněji chléb s máslem. 

  Já a Laura jsme vstaly, abychom si vzaly každá jeden kousek, protože bychom se rozhodně schodly na tom, že už nám oboum kručí v břiše. 

 Stejně rychle, jako se ta paní objevila, zase stejně zmizela i se sestrou, která z nám neznámého důvodu musela jít s ní, tak jsme já a Laura zůstaly samotné na pokoji.

 A tak začalo naše pomalé probouzení do reality...