Help me, I'm drowning!

5. část - Papír

Po zhruba hodinové koupely a seznamování jsme se s Laurou vydaly společně do svých pokojů, hned na rozcestí jsme se ale musely rozdělit, protože Laura je až na druhé straně téhle ďáblem okořeněné budovy. 

  Rozloučily jsme se a já jsem pokračovala v cestě, všude bylo ticho, nikde ani noha, člověk by ani neřekl, že je tu přes sto pacientů s mentálními poruchami. 

  Za těch necelých dvanáct hodin strávených tady, mám vždycky v tichu trochu pocit, že tady na mě něco nečekaně vylítne a já se leknu, jenže mi něco říká, že jsem tenhle pocit mívala skoro pořád. 

 Trhla jsem za kliku od dveří mého "pokoje" a rychle jimi prolétla, občas se bojím, že mě to tam přimáčkne, jelikož ty dveře se jaksi zavírají sami, když je nedržíte. 

  Dostala jsem se bezpečně dovnitř pokoje a pak pomalu pustila dveře, které se za mnou neslyšitelně zavřely, sedla jsem si na postel a začala nabírat energii. Dneska jsem si vlastně slíbila, že to tu půjdu trochu omrknout, ale ještě před tím mě zvědavost donutila podívat se do nočního stolku vedle mojí postele, tušila jsem, že to bude prázdné, ale stejně jsem se musela podívat.

  Otevřela jsem šuplík, v něm byl starý, na půl roztrhaný a zašpiněný papír, vzala jsem ho opatrně do ruky a prach z něj se mi doslova lepil na prsty, otočila jsem ho směrem k sobě. Na papíru stál nápis, který říkal: ,,Pod velkou skříní." Pokrčila jsem rameny a pomalu začala tušit, že jsem možná odkryla něco, co jsem neměla.

  Podívala jsem se na velkou skříň s oblečením a chvíli váhala, jestli k ní mám jít a, jestli se pod ní mám vůbec podívat, moje zvědavost nakonec vyhrála.

  Vstala jsem a rozešla se směrem ke skříni, čím blíž jsem byla, tím víc jsem si začínala vzpomínat na pocit strachu z něčeho neznámého, před skříní jsem si klekla, opřela se rukou o zem druhou rukou zašmátrala pod skříní.

  Chvilka slepého hledání v prachu mi přinesla očekávaný výsledek - další papír, pravděpodobně s dalším odkazem, nebo textem. 

  Vytáhla jsem ho ven a zfoukla z něj všechen prach, který mi nepříjemně vlétl do očí, na chvíli jsem je křečovitě zavřela a zavrtěla hlavou, potom znovu otevřela a podívala se na papír, který byl celý zaplněný textem. 

  Odnesla jsem si ho k posteli, na kterou jsem si sedla a teprve tam jsem začala číst:

,,Ahoj, takže už jsi mě našel? To mě moc těší, nerad jsem tam ležel v tom ošklivém prachu, štípal mě v očích. Já jsem papír, který ti zachrání život, pokud ho budeš respektovat a budeš mu věřit. Já vím, že tam půjdeš, ale snažím se změnit tvá rozhodnutí v dobrá a zanechat tvou mysl v klidu. Pokoj 14, v ŽÁDNÉM případě do něj NESMÍŠ jít!"

  Tak tohle jsou slova papíru, který jsem našla pod skříní, zajímavé. Docela mi to nahnalo strach, ale pak jsem si začala papír prohlížet pozorněji, to mi přineslo zajímavou informaci - papír je ohořelý. Ve zbytku ohořelých okrajů jsem si všimla, dalších úlomků textu, což nešlo dohromady.

  Tak tedy, jestli-že někdo uložil nepoškozený papír pod skříň, ty ohořeliny by musely znamenat, že tu byl požár, nebo, že něco ten papír zapálilo. Ale jaktože ho tedy ještě nenašli? Přece tu nemohl být požár a oni na něj nemohli jentak položit skříň. 

  Seděla jsem na posteli a zajímavý papír ležel vedle mě, lokty jsem měla opřené o kolena a podpírala se tím, přičemž jsem bezvýznamně hleděla do země a přemýšlela o tom, co ten papír může znamenat a kde je pokoj číslo 14. 

  Po chvíli jsem se rozhodla toho nechat, bylo už deset večer, to nastávala večerka a všichni už by měli spát, také jsem zapomněla zmínit - velde dveří je zevnitř pověšená baterka a u ní nápis, že se má používat pro případ noční potřeby. 

  Došla jsem k baterce, vzala si jí a šla splnit to, co jsem si dnes slíbila - šla jsem pečlivě prohledat hořejší část téhle budovy. 

  

Docela mě překvapuje, že je tu tolik míst, na které mám zakázáno chodit...